Docuku, Astrometro, Vladimír Mišík & ETC…
Brno, KC Semilasso, 27. 10. 2004
V rámci turné, jehož součástí byl i pražský křest alba Umlkly stroje (24. října), zavítala ve středu 27. října do Brna skupina ETC… s Vladimírem Mišíkem. Koncert se konal v sále kulturního centra Semilasso na Palackého třídě, začínal ve 20.30 h a jako předkapely na něm vystoupily soubory Docuku a Astrometro. Zatímco první z nich mám velmi rád, o druhém jsem tušil pouze to, že v něm hraje Mišíkův syn Maťo. Na koncert jsem tedy odcházel plný zvědavosti, jak daleko od stromu padlo ono pověstné jablko.
Do sálu jsem přišel asi pět minut po půl deváté a Docuku už hráli. Během asi 40minutového vystoupení nabídli publiku většinu skladeb ze svého letošního alba Meziřečí. Diváků sice nebylo příliš mnoho, ale o to větším aplausem kapelu odměnili. I když se v dramaturgii večera možná vůbec nepočítalo s přídavkem, Docuku se po dlouhém závěrečném potlesku na pódium vrátili, znovu zapojili nástroje a ještě zahráli. Z jejich vystoupení jsem měl pocit, že je muzika opravdu baví, že do interpretace vlastních písní i upravených lidovek dávají opravdu kus sebe. Při směsi Terchovských lidových navíc vyniklo i komediální umění členů kapely a při některých skočných kouscích se pod jevištěm tančily folklórní tance.
Zatímco Docuku tedy večer velmi dobře nastartovali, při vystoupení mezinárodního souboru Astrometro „spadl řemen". Kapela, v jejímž čele stojí australský zpěvák Sean Luther Hall a ve které vedle Mišíkova syna hraje i další Australan Josh Stewart, se věnuje tvrdému rocku. Hraje jej technicky dobře, snaží se přitom komunikovat s publikem, avšak co u Docuku funguje jaksi samosebou, tady se nepodařilo a sklouzávalo do trapnosti. Snad kromě jedné písně z konce zdlouhavého vystoupení si z muziky Astrometra vůbec nic nepamatuji. Jen to, že se oba anglofonní frontmani snažili posluchače roztleskávat, mezi písněmi trousili poznámky o tom, jak lidé nereagují, a když už na pódium doléhaly hlasité výkřiky „ETC…!!!", rozhodli se pánové naučit velevážené publikum refrén jedné své písně. „Když se s námi naučíte píseň, uvidíte za chvíli mého tatínka," překládal Maťo Mišík trapné projevy svých kolegů a bylo na něm vidět, že sám se možná za zbytek kapely trochu stydí („A tohle oni dělají pořád!").
Důvod, proč diváci Astrometro nepřijali, nespočíval v žádném případě v tvrdosti. ETC… zahráli také několik pořádně rázných skladeb a i při nich se setkali s jásotem fanoušků. Dvě předkapely jsou však na koncert, který začíná ve 20.30 mnoho a návštěvníci, kteří přišli na Mišíka, dost těžce nesli, že se svých oblíbenců dočkali až po 22. hodině. Kdyby vystoupily předkapely v opačném pořadí, koncert by alespoň dobře gradoval. Docuku totiž hrají osobitou hudbu, kterou přemýšlivější publikum přijalo, aniž by je někdo z členů kapely do tleskání nutil.
ETC… hrálo v kompletní sestavě z poslední desky (Mišík, Hrubý, Pokorný, Skála, Veselý, Zelenka) a především v první polovině svého bloku se z velké části zaměřilo na nové album. Zaznělo z něho celkem sedm skladeb včetně titulní hutné Umlkly stroje, zhudebněné básně Ivana Wernische Noční chodec nebo jemného zhudebněného Holana Nad usínající milovanou. Sál se mezitím poměrně zaplnil a publikum s velkým aplausem přijímalo skladby rázné i baladické. Mišík je prokládal klasikou, která samozřejmě sklidila ohlas ještě větší (Šmajdák a ploužáky, Dvacet deka duše i stařičký Slunečný hrob). Kytarista Pavel Skála dostal příležitost zazpívat si svou sólovou countrypunkovou vypalovačku Vedle, kterou také najdete na nové desce. V druhé polovině kapela vybírala pouze ze starších alb. Dostalo se na předvánoční Co ti dám, na stále oblíbený Špejchar Blues i na lyrickou Proč ta růže uvadá, která zazněla jako první přídavek. Z minulé desky Nůž na hrdle zazněly během večera dvě písně – Byl jsem dobrej a Už ani slovo dál. Ze Semilassa jsem odcházel při druhém přídavku, slavné Variaci na renesanční téma.
Vladimír Mišík důsledně uváděl každou píseň, občas trousil vtipné poznámky na adresu svých spoluhráčů (především Honzy Hrubého, který odcházel kamsi do zákulisí – prý na slivovici) a zdárně odpalovat nahrávky ze sálu („Já chcu Mišíka," zvolala jistá posluchačka někdy v polovině koncertu, na což zpěvák zareagoval ležérním „Potom, potom" a zpíval dál). Při všem tom povídání jsem neměl pocit, že by z pódia padlo zbytečné slovo. Kvalitní hudba převážila a publikum to ocenilo. Když jsem se vracel domů přeplněným nočním autobusem, honily se mi hlavou samé příjemné pocity. Umlkly stroje je moje nejoblíbenější letošní deska a na koncertě to kapele hrálo stejně dobře na albu.
Milan Tesař
