Rakousko či Německo máme zafixovány jako země všech možných žánrů, jen ne folku či country. Někteří pamětníci se ještě dnes otřesou při slově „Schlagerparade", která se tak lišila od běžné hitparády a motoristé při průjezdu těmito zeměmi s obavami sledují, zdali automatické vyhledávání jejich rádia nenajde, kromě stanic známých i nějakou lokální, lidovou.
Když tedy čas od času dorazí z těchto zemí CD s místním interpretem, či v tomto případě interpretkou, kteří se věnují country nebo dokonce folku, je podrobeno zkoumání, odkud kopíruje , či v lepším případě čerpá inspiraci a v jakém je spojení se zeměmi, kde se country hraje běžněji. Katie Kern je ale rodilou Rakušankou z Vídně a CD Still young natočila v Německu. Je jí 31 let a muzice se věnuje od malička. Od malička měla také ráda kytaru a od malička byla průbojná a samostatná a nerada se skrývala v nějaké skupině. A tak jí „nezbylo" než se vydat na sólovou dráhu písničkářky. Ovlivněna byla zejména bluesovou hudbou, v širším pojetí pak jazzem, z principu písničkářky s kytarou jí oslovil i americký folk a odtud byl i kousek k poznání country.
V jejím projevu se tyto vlivy nenásilně postupem času smísily do výsledného tvaru, kde jazzmani budou spokojeni s bluesovým frázováním a místy velmi expresívním, přitom však civilním zpěvem ryze bluesových textů – míněno spíše bělošské blues. V těchto písních se nezdráhá použit i jazzovou kapelou, přiměřeně moderně znějící. Příznivci folku (ve významu americkém) budou okouzleni virtuózní hrou na kytaru a obsahem textů, a na své si přijdou i ti, kteří mají rádi country , neboť interpretka po svém se zmocňuje i písní Carl Perkinse, Willieho Nelsona nebo Rodneyho Crowela. Perlou na desce je Hey Porter Johnnyho Cashe, která začíná několikanásobným zvoláním s ohlasem, aby samotná melodie byla zrychlena někam na pomezí rock and rollu a swingu a zpěv Katie dodává do skladby nové napětí. Tady pochopíte, jak stejnou situaci (nejen) v písni vidí a interpretuje muž a jak jinak žena. Prostor pro sólové party zůstal zachován a sóla září díky již výše popsaným komponentům skladby nějak jasněji… Rainy day Blues Willieho Nelsona je v podání Katie Kern opravdovým blues, ztratilo jistou countryovou lehkost, což mu vůbec není ke škodě. A Gershwinovo The man I love je jak vystřižené z dobrého dobového jazzového filmu. Na desce dává prostor i doprovodným muzikantům v rozverné instrumentálce Jammin'with Jimmy, kde také předvede svou kytaru naplno.
Při tom všem zůstává interpretka countryově obrácena k publiku, nepodléhá jazzovému zaujetí instrumentálními sóly či folkovému obrácení se do sebe díky meditativním textům. Jako by se znala s Evou Olmerovou, Jitkou Vrbovou, Věrou Martinovou, Lenkou Filipovou a Mílou Zíchovou. Možná by to byl dobrý tip pro organizátory festivalů – dáma z Německa či Rakouska nebude stát tolik, nebude okoukaná, bude uspokojivě tradiční a přitom i dostatečně mezižánrová a současně repertoárově i interpretačně na výši, žádné expresívní výlevy , nahrazující muzikantskou zručnost.
Katie Kern: Still Young, Jazzpoint 2004
Bad Feeling, Still Young, Last Waltz, Restless, Rainy day Blues, Route 66, Till I Can Gain Control Again,Hey Porter, Prosecutor, The Man I Love, Jammin'With Jimmy, The Moon Crosses, Cherokee,He's Fine.
