…AŤ HODÍ KAMENEM
Sestry Steinovy čeří poklidné vody českého folku, nebojí se hloubky, ale neklesají na dno. Boří básnická i myšlenková klišé, zpívají "budu volná jako pták/ a dobře mi tak", protože "svoboda je berla pro chudý/ ta zbude každýmu, kdo si všechno zničí." Sestry Steinovy vydaly dvě alba – Lilie polní a Můj tanec – opěvovaná kritiky a nepovšimnutá médii. Nejenom na to jsem se ptal Karolíny Kamberské, starší z obou sester a výhradní autorky.
Proč nejste slyšet v rádiu nebo vidět v televizi a v novinách? Nehodláte vstoupit do šoubyznysu?
No to máte pravdu, že je kolem nás celkem "ticho po pěšině", ale to se netýká jen nás. Zkrátka Anička Dajdou je pro většinu médií zajímavější objekt než třeba Trabandi nebo Tomáš Kočko. My ale nikam nespěcháme. Naše publikum si nás nějakými tajuplnými cestami zatím nachází i bez titulních stránek a nás tenhle způsob hraní momentálně strašně baví. Jezdíme si po Čechách a Moravě malým autíčkem, do kufru se nám vejdou akorát ty naše dvě kytary a batůžky, pouštíme si muziku a objevujeme krajinu, hospůdky a literární kavárny – je to zkrátka taková jednoduchá radost, kterou není radno komplikovat. Ale zeptejte se za dva roky, třeba už budeme mluvit jinak.
Bývá vám podsouvána ženská otázka. Vidíte svět v pólech muž – žena? Osobně mám z vašich písní hodně lidský, "nadpohlavní" pocit.
Podle mého názoru ženská otázka zní "co si mám vzít na sebe?" Mně to přijde dost důležitý, že se na světě vyskytujeme v těch dvou verzích základního typu… že se doplňujeme, inspirujeme, trápíme a těšíme navzájem. Ale co se týče mých písní, vůbec si nemyslím, že by byly nějak žensky zakódované, rozumí jim i hromada chlapů, aspoň jestli můžu soudit podle návštěvníků našich koncertů a taky posluchačů, kteří nám píšou maily – je to vždycky tak půl na půl, holky a kluci. Já sama nedokážu posoudit, nakolik je to ta pověstná "ženská výpověď", píšu to zkrátka za sebe a těžko říct, nakolik by se ty písně lišily, kdybych byla chlap.
Z vašich textů cítím určitou schizofrenii – bodáte muže kopím, i když víte, že svoboda je jenom berla pro chudý… Jsou vaše texty upřímná zpověď, nebo je v nich i kousek stylizace?
K tomu kopí: V té písničce zpívám "házíš mi kruh/ když se ve svý hlavě topím/ hned jak se oklepu/ probodnu tě kopím" – je to tedy dost sžíravá sebekritika… Vlastně mi s tou "berlou pro chudý" docela ladí. Ty písničky jsou všechny autentické, já to bohužel jinak neumím. Problém je v tom, že nejsem zrovna moc vyrovnaná. Dokážu téhož člověka milovat i nenávidět v jednu chvíli, ráno se probudit s depresí a za půl hodiny si blaženě prozpěvovat, proklít někoho k smrti a vzápětí si uvědomit, že chyba byla spíš na mojí straně… Proto vám možná připadá, že si ty písně protiřečí. Ale koneckonců, kdo je vzor klidu a vyrovnanosti, ať hodí kamenem!
Jste rebel?
Já ne, radši ani nechtějte vědět, jak konzervativně já žiju. Občas nás za rebelky označí někdo zvenčí a někdo jiný zvenčí s tím pak polemizuje a my se dobře bavíme.
Proč jste se přestěhovala z města na vesnici? Ovlivnilo to nějak vaši tvorbu? (Z vašich písní je slyšet harmonie přírody, lidovosti – byla jste někdy zachmuřenou intelektuálkou, která před spaním louská Nietzscheho v originále? Jaké písně jste psala ve městě?)
Odešli jsme z takových těch romantických důvodů, starý dům, stromy za oknem, třešně z vlastního sadu, pes na zápraží. Mou tvorbu to celkem neovlivnilo, třeba Studánku jsem napsala ještě v Praze… Já si tu slabost pro všechno venkovské a přírodní s sebou vleču už od dětství. Tenkrát jsem ji nasála u nás ve šluknovském výběžku. Když v sobě tuhle lásku máte, město ji nemůže smazat. Intelektuálkou jsem nikdy nebyla, ani nechtěla být – vždycky jsem obdivovala spíš lidi, kteří něco dobrého a praktického dělají než kavárenské teoretiky. Ale čím jsem starší, tím víc mi to chybí, vadí mi, že nejsem schopná systematicky číst a vzdělávat se, všímám si, v čem všem mám mezery. Naštěstí většina mých blízkých a přátel je na tom podstatně líp, takže se hodně ptám.
Některé vaše texty jsou neředěná poezie, řekl bych…
Děkuji, snažím se je neředit. Poezii nečtu nijak systematicky, mám vždycky období, kdy mě něco sebere, a pak období, kdy si ani nevzpomenu, že něco jako básně existuje. Studentskými časy mě provázela Jana Štroblová, dneska je mi nejbližší Reynek – a uvědomuju si, že jsem s tím trapná, protože ho milujou všichni, takže už je to prý móda, hm… Ale hlavně to vnímám tak, že jsem na úplném začátku své čtenářské cesty, a její největší kus plánuju na důchod. Těším se, budu sedět v křesílku na zápraží, usrkávat kafe a děsit se nad prokletými básníky. Budu na to mít čas a prostor, nebudu ta ulítaná zaměstnaná matka, která ještě o víkendech dělá muziku.
A jakou hudbu posloucháte? Vaše desky jsou nahrané konzervativně, ale cítím z nich, že byste se nebála pustit i do nepoměrně tvrdších, drsnějších vod…
My už to před lety zkoušely, a tak víme, že ty písně to prostě neunesou, potřebujou jednoduchost, se kterou je předkládáme my dvě – jinak se ztrácejí v řevu a pak nemá cenu hrát. Jsme služky písní, to ony si říkají, co a jak. Doma muziku neposlouchám vůbec, nemám chuť. Takže všechny desky protáčíme v autě cestou na koncerty, což jsou v posledních měsících hodiny a hodiny týdně. Nejvíc nám teď jede Traband, Gulo Čar, Music od Madonny a vždycky něco od Stounů a Kalyi jag, to je maďarská cikánská kapela. Taková pestrá směska, no… Nedělíme muziku na žánry, pouštíme si všechno, co nám žhaví srdce.
