Dodnes považuju za "prima den" onu podzimní středu kdysi před pěti lety, kdy jsem si poprvé pustil z kazety záznam několika písniček jakési naprosto neznámé trampské kapely z Ostravy. Ne, že by to, co jsem slyšel, bylo zcela dokonalé, ale pořádná stopa poctivé písničky, textové i interpretační upřímnosti a nadšení lezly z nahrávky na všechny strany. Od té doby se už samozřejmě hodně změnilo a Tempo di vlak se z nadějné začínající kapely posunulo přes období vítězství všech možných i nemožných soutěží a anket až ke své dnešní pozici – jedné z nejlepších kapel trampské scény. Píšu-li trampské scény, dopouštím se nepřesnosti, jelikož kapela má své příznivce v řadách posluchačstva značně širších. Po dvou letech se jim podařilo vydat už druhou desku, jejíž celkové vyznění je zase o kus živější. A na pódiích je právě ona živost a dynamika slyšitelná velmi zřetelně. Tempu se podařilo nejen zazářit, ale udržet se v zájmu diváků a to je výkon nejúctyhodnější.
A sluší se dodat, že Ája, Viki, Cowboy, Bruml a Jirka jsou i pohodoví lidi, se kterými se potkávat je záležitostí velmi příjemnou. Rozhovor jsem vedl s kapelníkem Robinem Hillem Cowboyem.
Odkud pochází pojem "tempo di vlak" je obecně známé, já bych se chtěl zeptat jak se k tak zajímavému názvu dostala vaše kapela?
Hledali jsme název na zkoušce u nás doma, což je v domku u vlakové trati. Projel vlak, "tempo di vlak" padlo do éteru a uchytilo se.
Kam kromě "ryvolovek" nejraději saháte pro inspiraci?
My spíš saháme do svých srdcí, duší, do toho, co prožíváme. Nevím jestli se dá říct, že saháme takto pro inspiraci. Člověk je samozřejmě trošku ovlivněný, ale naše písničky jsou o tom co prožíváme.
Kdy jste si poprvé uvědomili, že máte vlastní publikum, které si zpívá vaše písničky s vámi? A jaký to byl pocit?
Přesně to nevím, ale nejspíš na našich pravidelných koncertech, na které chodí někteří lidi trvale. Nejspíš to bylo znát po vyjití první desky. Pocit je to úplně úžasnej. Poprvé jsme si říkali "ty jo, viděl jsi to, oni to znají, to není možné". A příjemně nás překvapili diváci na Samsonově Muzice, které jsme neznali a zpívali taky.
Založení kapely, hraní od malých až po velké muzikantské akce, rozjetí vlastních večerů v Ostravě, postupy do finále i vítězství takřka ve všech soutěžích a anketách, vydání desky, za dva roky další deska. Prostě ideální cesta. Taky se ti tak zdá?
Všechno plynulo aniž jsme si to vůbec uvědomovali. Začali jsme před pěti lety a když to tak rychle vychrlíš, je to neuvěřitelné. Nikam se nedereme a pořadatelé nás zvou. A vlastní pořady – kolem nás bylo hodně lidí, kteří o to stáli a na nich jsme stavěli, takže jsme od začátku měli zázemí.
Měli jste chuť někdy s hraním úplně praštit?
Možná i jo. My jsme původně ani nechtěli začít pravidelně hrát a vystupovat. Sešli jsme, abychom secvičili pár písniček, abychom si zahráli na slezinách nebo na horách. To "větší" hraní z toho vzešlo samovolně. Cíleně založit kapelu, aby byla nejlepší, to by se člověk nedostal nikam.
Kdo drží kapelu v krizi a míváte vůbec krize?
Občas jsou nějaké přeháňky, ale velké krize vyloženě ne. Řešíme je obvykle během cesty na nějaké hraní v autě. Z auta se totiž nedá nikam utéct. A každý problém se řešit musí. Žádný vztah, který trvá pět let nemůže být v situaci, kdy není co řešit. Navíc máme každý své zájmy, takže spolu pořád nejsme. Takže si odpočineme a pak se na sebe těšíme. Spousta lidí tvrdí, že má na všechno málo času. Čas je relativní a každý ho má tolik, kolik si ho udělá.
Jaký vztah máš k vašim dvě deskám? Která je povedenější?
Já za sebe mám k oběma dobrý vztah stejně. Asi jako k dětem, taky nemůžeš říct, které je lepší. To se nedá rozlišovat. A my si za svýma písničkama stojíme…
Vydá za další dva roky Tempo di vlak třetí desku?
Jestli za dva roky to nevíme… Občas z legrace u nových písniček říkáme, že jsou ze třetí desky. Jestli to bude za dva, tři, čtyři,… nikdo teď neví. Nemáme plán, že každé dva roky musíme mít novou desku. Když možnost vydání je, chce se nám a máme písničky, tak je to dobré a jsme rádi.
Nejkurióznější akce, na které jste hráli?
Asi by byly i jiné, ale mně se líbilo hraní v historické tramvaji, ve které jsme projížděli celou Ostravou, muzika zněla z reproduktorů ven a propagovali jsme desku a Klimkiovické kytarobití.
Není příliš únavné každý měsíc rozjet vlastní komponovaný pořad s hostem a programem nejen hudebním? Jak se to dá zvládnout?
Někdy to náročné je. Hosty domlouváme společně se Zajacem (Mirkem Dudou). Pokaždé chystáme jinou výstavu, vymýšlíme něco jiného. Ony tak vznikají i nové písničky, máme kde hrát a tlačí nás to. Kapela, která nemá vlastní scénu vystačí tři, čtyři roky s repertoárem a my se snažíme mít dost písniček, aby se daly střídat. Nutí nás to. Pořadů už bylo 42 a písniček máme vlastně kolem čtyřiceti.
CD Tajná přání je multimediální deskou, ze které lze vyčíst a vykoukat o vás prakticky každou informaci. Chybí ještě něco dodat?
Snažili jsme se, tedy hlavně Bruml, aby tam bylo vše, co člověk chce – dětství, zákulisí, natáčení desek, všechny akce, kde jsme hráli, fotky. A co tam není? Třeba to jak jezdíme na hory, ale to jsou vlastně naše akce.
Kde jste hráli nejdál a co vůbec cestování?
S cestováním je to problém největší. Nejdál jsme jeli hrát asi do Božíčan u Karlových Varů. Dál už to v té naší zemičce z Ostravy nejde. Špatně se to stíhá, třeba do Prahy to máme čtyři hodiny…a ráno musíme do práce. Aspoň, že na Zahradu do Náměšti to máme blízko.
Největší úspěch Tempa di vlak?
Většina lidí by asi myslela nějakou cenu, třeba Krtka, ale to až tolik neznamená. Víc znamená, když si lidi s námi zazpívají, koupí si desku, pošlou SMS, mail nebo dopis a to je asi ten největší úspěch. Nejde přece jen o úspěchy v podobě cen.
Milan Belmondo Plch
