Šestapadesátiletý písničkář a básník Jaroslav Hutka byl v roce 1972 spoluzakladatelem legendárního sdružení Šafrán. V říjnu 1978 se musel z politických důvodů vystěhovat do Holandska, odkud se slavně vrátil v listopadu 1989 přímo na Letenskou pláň. Dnes vydává své písně ve vlastním vydavatelství Samopal a koncertuje po celé republice. Sám nebo s kytaristou nezapomenutelného Blue Effectu Radimem Hladíkem.
Kdy vaše spolupráce s Radimem Hladíkem vznikla?
"Poprvé jsme spolu vystoupili na jaře v roce 1969, když jsem dělal předskokana novému Blue Effectu. První společnou písní byl Svatý Vavřín ze Sušilovy sbírky moravských lidových písní. To je ta: "Peče se děťátko jak ryba…". V roce 1973 jsme společně natočili desku Stůj břízo zelená a o rok později neměl Radim kapelu, tak jsme hráli celou sezonu jen spolu. Z legrace jsme říkali, že ho musím ten rok, než zase bude slavný, uživit."
Jak na vás v té době působil?
"S Hladíkem jsme se skamarádili hned, je to přemýšlivý člověk a byl jím i ve chvíli, kdy byl považován za našeho největšího tehdejšího rockového kytaristu. Padli jsme si do oka ani ne tak kvůli muzice, ale kvůli pohledu na svět a na smysl života."
Jak pokračovala vaše spolupráce později?
"V roce 1976 jsme natočili desku Vandrovali hudci a hráli spolu příležitostně, než jsem byl v roce 1978 vyštípán do emigrace. S přestávkami spolu vystupujeme už přes třicet let, teď deset let vlastně v pevné dvojici. S nikým jsem nehrál tak dlouho a on, myslím, také ne. Divné je, že se tomuto spojení lidé pořád diví."
Čím je vám Radim Hladík jako člověk a muzikant blízký?
"Asi tím, že on není, stejně jako já, v první řadě muzikant. Ve srovnání se mnou je sice mistr, ale napřed přemýšlí o životě, o politice, a teprve až potom o hudbě. Jsem přesvědčen o tom, že naposlouchá víc zpráv než muziky. Když nehraje, tak sedí doma, čte, poslouchá rádio nebo kouká na televizi. A většinu času, který jsme prožvanili před a po koncertě, především v autě nebo před usnutím někde v hospodě na zájezdu, bylo o něčem jiném něž o muzice. On je stejně noční člověk jako já, vstává taky v poledne, takže jsme i jaksi biologicky sladěni."
Působíte jako dokonale sehraná dvojčata. Je ale něco, v čem se od vás liší?
"Je ukázněnější než já, před lety přestal kouřit a téměř se nedotkne alkoholu. Sice není vůbec puritán, ale před koncertem nevypije nikdy nic, říká, že by mu přestala myslet ruka. Takže když spolu jezdíme, tak řídí. A je fanda na mašiny a mechaniku. Všechno si umí opravit sám. Nikdy jsme spolu nezažili ponorkovou nemoc, a to je po těch všech muzikantských letech tak trochu zázrak."
Jak společné koncerty vypadají? Hrajete výhradně vaše písničky nebo i Hladíkovy?
"Hrajeme pouze můj repertoár. Občas zahraje sólově, ale i k tomu jsem ho musel donutit. Je až podivně nepříčetně skromný a umí se velmi přizpůsobit. Stále tvrdí, že moje muzika mu naprosto vyhovuje, že není co měnit a že není nic, co by mě mohl naučit. Občas mi říká, že moje největší výhoda a celá kvalita je v tom, že jsem samouk, že mě nezkazilo hudební vzdělání. Ale je to zároveň jediný z mých kolegů, se kterým jsme spolu nesložili jedinou písničku."
Jsou ještě jiní folkaři, s nimiž vystupujete?
"Ne, ale já se za folkaře nepovažuji. Jsem písničkář a cíle mám kumštýřské, nikoliv folkové. S těmi několika kolegy, kterých si umělecky vážím, se teď stýkám velmi málo, ale ani není důvod. Jsme individualisti. Mám teď na mysli Třešňáka a Mertu. To, čemu se říká folk, mě ale vůbec nezajímá. Je to strašně rozbředlé. Já mám rád Vladimíra Holana, italskou renesanci a postimpresionismus."
Vyhovuje vám společné koncertování více než samostatné?
"Mně je to celkem jedno. Hraju stejné písničky s Hladíkem i bez něj, ale s ním je to hezčí, a i když repertoár improvizuji, on se vždy chytí. Nikdy jsme nezkoušeli, vše co hrajeme, vzniklo až na podiu. Někdy dám omylem kapodatro jinam, takže jsme v jiné stupnici, třeba jen o půl tónu, ale on to okamžitě pochopí a hraje bez problému dál."
Jak často vůbec vystupujete?
"Počet koncertů je jaksi stále stabilní, tak ta stovka za rok."
Jaké publikum na vás chodí?
"Na koncerty chodí všichni. Děti i mladí i starší i ti nejstarší, plešatí, vylepaní i vlasatí a to je fajn. Moje písničky naštěstí generace nerozdělují, ale spojují, a tomu jsem moc rád, to se asi dá nazvat skutečně úspěchem. Tichým a nenápadným."
Hrajete na koncertech i nové písně?
"Za poslední roky jsem nic nového nenapsal, teď se poměřuji s tím, co jsem napsal dříve. Publikum si na to zvyklo a je v tom jakási příjemná stabilita a klid, žádné deprese a nervozita z hledání pořád něčeho nového. Jde o prožitek a jeho hloubku. Staré písně zní každý rok trochu v jiné barvě a to je i pro mě zajímavé. A je to i dojemné, když tolik skladeb zůstává stále aktuálních, i když prezidenti a doby se mění."
Jsou některá města, kde se vám hraje obzvláště dobře?
"Upřímně řečeno, mně je jedno, kde vystupuji. Hraju pro lidi, kteří v tu chvíli sedí přede mnou a to většinou s tím místem moc nesouvisí. Mně jde o to, aby to bylo dobré, abychom s publikem prožili smysluplný čas. Já si většinou ani nepamatuju, kde jsem hrál a zapomínám lidi. Hladík si pamatuje všechno, tak se ho v nouzi vždycky zeptám."
Děkuji vám za rozhovor
