Legendou tohoto týdne bude opět především vokální kvartet. Říkali si The Brothers Four – něco jako Bratrská čtyřka a jsou jednou z nejdéle sloužících folkových formací. Více jak 43 let s pouhými dvěma změnami v personálním obsazení. The Brothers Four jsou zástupci spíše oddechově orientované odnože folkové muziky, která se v Americe začala po druhé světové válce rozvíjet. Pozornost zejména historiků si ale upoutala především odnož s politickým podtextem, tak jak ji reprezentovali Bob Dylan nebo trio PPM.
Bob Flick (basa a baryton), John Paine (kytara a baryton), Mike Kirkland (kytara, banjo a tenor) a Dick Foley (kytara, baryton) se poznali na univerzitě ve státě Washington v roce 1956 a začali společně zpívat v roce 1957. Od začátku v jejich hudbě převažoval studentský humor a nevázaný přístup k věci – včetně úprav známých písní. To se ale od počátku snoubilo s vysokou profesionalitou pěveckého výkonu.
Profesionálně začalí zpívat víceméně náhodou – kdosi je žertem pozval na vystoupení v jednom klubu v Seattlu. Když tam dorazili, nikdo nic nevěděl, ale majitel si je poslechl – a získali angažmá. Zpočátku za plat spíše symbolický, mnohdy za jídlo a pivo.
To bylo v roce 1958. Pro začátek kariéry vokální skupiny si ale nemohli vybrat lepší období: Kingston Trio bylo na počátku slávy, písně Tom Dooley se prodaly 3 miliony kusů a Amerika se zajímala o folkové zpívání. Během velikonoc 1959 skupina tedy přesídlila do San Francisca, seznámila s manažerem Mortem Lewisem, a ten jim zařídil první demosnímky.
V létě 1959 byla nahrávací kariéra skupiny The Brothers Four odstartována singlem Chica mucha hi di, ten moc úspěch neměl, další singl s jejich verzí písně Greenfields se dostal do horní dvacítky hitparády, třetí singl opět nic a čtvrtý zaujal spíše odborné publikum: Green Leaves of Summer. V roce 1961 byli nominováni na Oscara právě za tuto píseň a možná to upoutalo pozornost i laického publika k jejich druhému albu – to se dostalo mezi 10 nejprodávanějších alb. Nu a pak už se rozjel obvyklý kolotoč desek a vystoupení. The Brothers Four měli až 300 koncertů ročně a vystupovali například i v Japonsku. Píseň Frogg, založená na tradiční písni Froggy went a courtin, potvrdila jejich "easy" zaměření jako alternativu k jiným v tu dobu populárním, leč vážně až společenskopoliticky orientovaným folkovým umělcům. A ukázalo se, že lid si žádal obojího, a pro skupinu bylo dostatek místa na výsluní.
Kolem roku 1964 nastoupili Beatles a s nimi i elektrifikace muziky – a vokální skupiny včetně naší dnešní legendy začaly ztrácet příliv přízně mladšího publika. Pokud posluchači zůstali u folku, chtěli od něj spíše závažnější témata – i vzhledem k době, tak jak to plnili Dylan, PPM a další. Skupina se ale nedala zviklat a zůstala věrna svému zaměření a její stárnoucí publikum stárnulo s ní. Faktem je, že si svou popularitu udrželi až do nového tisíciletí a celá devadesátá léta prakticky rekapitulovali své úspěchy z přelomu 50. a 60. let a standardy z let sedmdesátých. Mimochodem, stabilitu vykazovali i z hlediska personálního, jak už jsem naznačil v úvodu – první změna byla na přelomu 60. a 70. let, kdy odešel Mike Kirkland a na jeho místě se muzikanti pak střídali trochu více, a druhá až v roce 1990, kdy odešel po 31 letech Dick Foley. Stále však byli v kapele dva zakládající členové.
