Sál pražského Salesiánského divadla se slušně zaplňoval, blížila se osmá hodina, ale Slávek Klecandr si na mě přesto udělal v šatně čas. Oproti mému očekávání nestála na pódiu bicí souprava a nemohl jsem se dopočítat do pěti členů kapely. Radši jsem se na to přeptal hned zkraje.
Oboroh tu dnes vidím jen ve třech, ale vás je přece víc.
S námi je to tak: máme basistu, Radka Pokorného, který hraje s Komorní filharmonií Pardubice. Oni toho mají hodně, dost často jezdí i za hranice. A tak se stávalo, že jsme čas od času dostali nabídku na koncert a museli jsme ji kvůli filharmonii odříct. Vloni se to stalo tuším šestkrát. Radek je ale jednak výborný muzikant, jednak do Oborohu krásně zapadl, a tak se s ním nechceme loučit. Raději jsme pro všechny případy začali zkoušet i ve třech, akusticky, bez elektrických kytar a bicích. Roman hraje na klávesy a samozřejmě hodně zpívá, já na akustické kytary a brácha Vašek na saxofony. Dneska takhle hrajeme potřetí.
Máte v triu jiný repertoár proti normální sestavě?
My jsme do značné míry oprášili to, co jsme léta nehráli. Zařazujeme hodně věcí z úplně první desky, hlavně takové, které nejsem schopen uhrát uspokojivě sám při svých sólových vystoupeních. Ale stejně jako s kompletním Oborohem hrajeme i v triu úplně nové, zatím nenahrané věci.
V posledním roce jsi hodně vystupoval s Evou Henychovou, na jejím posledním albu účinkují i další členové Oborohu. Byla to jednorázová spolupráce, anebo bude kapela s Evou hrát i v budoucnu?
Čas od času spolu hrajeme už teď. Nedávno jsme byli společně v Uherském Hradišti a v Hranicích na Moravě a zanedlouho nás čeká společný koncert v Turnově.
Jak se vám podařilo Eviny písničky upravit pro kapelu?
To byl docela oříšek. Vzpomínám, že když mi před čtyřmi roky na Zahradě poprvé nabídla společné hraní, první myšlenka byla – dá se s tím vůbec něco dělat? Její písničky jsou hodně těsně ušité pro jednu kytaru a zpěvu. Ale už tehdy měla dvě tři nové, které zamýšlela někdy nahrát s kapelou. U těch to šlo docela snadno. A postupně jsem se nějak proboural i do dalších Eviných věcí, zorientoval se v nich, a tak teď na společných vystoupeních hrajeme i starší písničky z jejích prvních dvou desek. Navíc, když hrajeme s ní, ona odloží kytaru a o doprovod se staráme my, což je oboustranně jednodušší.
Co ti přináší být doprovodným muzikantem?
Je to každopádně zas něco jiného, další výhled z toho symbolického přístřeší, kterým je pro mě Oboroh, a to je dobré. Kapela najednou hraje něco, o co dejme tomu půl roku nezavadila, což je osvěžující. Na koncertech s Evou ale nejsme jen v pozadí. Začátek večera obvykle patří samotnému Oborohu, pak hraje naopak chvíli sama Eva, tak po čtyřech písničkách se k ní přidá Vašek se saxofonem, vystřídám ho já s kytarou a na poslední třetinu jsme na pódiu všichni, Eva a celá kapela.
Zmínil ses, že máte nové písničky. Uvažujete o nové desce?
Uvažujeme, rádi bychom ji v létě přivedli na svět, ale je to záležitost peněz. Písniček máme dost, na desku to v pohodě stačí. Dvě věci nahrané už jsou. Jak doufáme, vyjde v dohledné době DVD, které mapuje historii Oborohu od samých počátků po koncert s královéhradeckou filharmonií, a aby tam nebyly jen samé „archiválie", natočili jsme v září ve Zlíně u Ivoše Viktorína dvě novinky s videozáznamem nahrávání.
Oboroh se jednu dobu označoval za rockovou kapelu, teď jste folkaři, aspoň když soudím podle toho, co se dnes považuje za folk.
My o tom takhle nepřemýšlíme. Oboroh, pokud jde o instrumentaci nebo o razanci, vycházel z toho, „co dům dal". První deska byla téměř celá akustická, jediný elektrický nástroj tam je baskytara. K rockovějšímu výrazu „dvojky" hodně přispěl kytarista Jarda Jetenský. Od třetího alba je to myslím tak půl napůl. Někomu to zní rockově, někomu folkově. Jde o to, z které strany se na Oboroh dívá. My jsme s Vaškem vyšli z rocku, ale já byl vždycky jednou nohou na písničkářském území. Pořád jsou tam ty dvě vahadla a jinak bych to ani nechtěl.
