Press "Enter" to skip to content

DESKY NA OKRAJI

Záběr v hodnocení desek je rok od roku větší. A mí kolegové pilnější. Ačkoliv jsem se opravdu snažil, v počtu desek jsem skončil z osmi hodnotitelů poslední. I tak si ale troufám předstoupit se svými postřehy – poslech 73 alb dává docela dost poznatků.

Loni jsem to bral podle žánrů, tak pojďme zase jinak: podíváme se na místa, kde jsem se nejvíc odlišoval od mínění kolegů. A vezmeme to zdola. Hm, tak tady zrovna moc obodovaných desek nemám, ale aspoň to půjde rychleji.

Jedničku jsem nedal ani jednu a ve dvojkách a trojkách se docela shoduju s ostatními. Může to být ale tím, že jsem nehodnotil kontroverzní alba typu Petr Nikl nebo Milan Drobný. Tudíž v tomhle pásmu jsou vesměs desky začínajících nebo věčně amatérsko-diletantských interpretů. Někteří se z něho vyhrabou, jiní zde uvíznou nebo i skončí. O dvou deskách se zmíním jmenovitě. Diskutabilní položkou jsou Nový paka, kteří (která?) jsou reminiscencí kdysi oblíbeného Nadorazu. Že reminiscence (a nemyslím pouze personální, stačí zvuková) funguje, ukazuje Milošova šestka. No, pro mě už to tentokrát bylo hodně pod čarou, kde se dá „hospoda" poslouchat. Bluegrass Kvintetu pro mě bohužel nemá vůbec žádného ducha, ani v projevu, ani v textech, zůstalo jen pidlikání.

Mé čtyř- a pětibodové příděly se rozprskly do poměrně slušné plochy, od Františka Nedvěda ml. až do Bluesberry. Vysvětlení budou patrně požadovat právě ty krajní případy. Karel Černý si vysloužil pět bodů svým přirozeným projevem a pohodou, která z jeho písniček čiší, škoda, že vtipné nápady se topí ve vatě. Za upřímnost dostalo stejné hodnocení i duo Krock. Ester Kočičková má sice v průměru něco přes pět bodů, takže zdánlivě nevybočuji, ale většina kolegů dávala víc a jeden naopak mnohem míň. Z mého pohledu se Ester pohybuje na hranici vkusu a nejsem si tak úplně jistý, co chce sdělit. Možná se jen dobře bavit. Plusy a mínusy se mi u ní vyrušily. U Původního Bureše jsem zlý muž, není to špatně zahrané (co by za to daly Zuby nehty), ale takhle se hraje punk běžně. Žádný nápad, žádné odbočení. Monogram se od tradičního bluegrassu evidentně odbočit snažil, je to ale jako jít na houby v lakýrkách. Ta kravata a sako pod bundou jsou pořád ještě vidět. Na nekonfliktní projev doplatil u mě i Douda Band, všechno tak nějak plyne v obvyklé folkové podobě a v náznaku, ve fotbalové hantýrce takový prešovský beton. Folk Teamu jsem se odvážil dát jen průměr jednak pro nepříliš dobrý zvuk živáče, jednak pro tvrdohlavý výběr písní. Některé jsou fantastické i po letech, ale některé jsou hodně, hodně poplatné době vzniku. A jsou tu Ponožky pana Semtamťuka. Pohoda, legrace, lehká muzikantská ruka a vtipné texty na jedné straně, ale více stručnosti by prospělo – přestože demo má jen pět písniček, občas jsem se začínal nudit. A ve vší úctě, muzikanti mají do Steamboat Stompers nebo Mládka v invenci ještě dost daleko. Bluesberry má těžkou pozici žánrovým omezením. Petar Introvič je charismatický zpěvák, ale bluesová dvanáctka stokrát jinak se prostě přejí, zvlášť když nejsou po ruce další osobnosti, které by Petara v tahu rovnocenně vystřídaly.

Dostáváme se k albům, kterým jsem přidělil šest nebo sedm bodů, tedy z mého pohledu již nadprůměrným. Nejhůře z nich skončila v celkovém pořadí Alternativa, s výjimkou Douga jí všichni dali méně, někteří i výrazně. Název je zavádějící, čeká nás kultivovaný folk, hodný, ale ne úplně tuctový a pěkně zazpívaný. Sice se občas objeví až zoufalé textové křeče, ovšem je to muzika, která se mi příjemně poslouchala a překvapivě nezačala nudit – to rozhodlo o šesti bodech. Mezi vstřícnějšími hodnotiteli jsem byl i v dalších čtyřech případech: Pavel Pokorný nabízí nečekaně inteligentní texty, které kazí hlavně špatná kvalita nahrávky; Lidée Noire táhne charisma Martina Šíla, které převáží i naprosto nevýrazný zbytek kapely; Schovanky mi prostě sedly, těžko vysvětlit, proč (asi mám rád českou country, ve které cítím lidi, ne stroje); K. R. Banda má dobrou zpěvačku a nemyslete si, ono takhle zahrát starší taneční hudbu není jen tak. Z druhého pólu tabulky chci mezi svými sedmibodovkami zmínit obě reedice ze špice. Dvojalbum sourozenců Ulrychových má tradiční a netradiční část, ta netradiční je hodně zajímavá, ale potřebovala by jeviště a divadelní kontext; ta tradiční je dojemně naivní, i když zahraná s chutí a vervou. Marsyas byl fenomén 80. let, z dnešního pohledu je výběr písniček udělaný velmi dobře a zajímavě – vadí mi jen to, že Petr Kalandra zpívá výš než Zuzana Michnová a genderově v tom mám zmatek.

A zbývá extratřída, osm až deset bodů. Odhodlával jsem se k desítkám dlouho, ale nakonec se dvě vhodné desky našly. Zajímavější je ovšem podívat se do pořadí níž. Které mé extratřídní desky nenašly podobné pochopení u kolegů? Honza Bican nedopadl špatně, ale radostné, nápaditě zahrané, nadšeně a především výborně zazpívané písničky (pánský vícehlas v čele s tenorem Jirky Macha je radost poslouchat) zřejmě uchvátily jen mě. Obdobně jsem čekal větší nadšení pro bestofku Ivana Mládka. Dvojalbum klasické dixielandové srandy je výborně vybráno a prakticky nemá slabé místo, být u toho něco navíc proti pouhé reedici, šel bych i výš. A že Vlasta Redl skončí s průměrem pod sedm, to jsem taky nečekal. Dopisy z květin zní trochu neobvykle, žádný velký nářez, ale to přece není špatně. V tomto případě naopak. A jestli by někomu chyběl „starý" Redl, Moc dobře vím mu to mnohonásobně vynahradí.

Další články o hodnocení desek za rok 2004:
Hodnocení desek 2004 – rozředěný rok (komentář Miloše Kellera)
Co přinesl rok 2004 (komentář Tomáše Douga Machalíka)
Mnoho dobrých, dva nejlepší (souhrnný článek)
Tabulka s hodnocením desek