uvádí písničkář, který se znovu učil chodit a mluvit.
Pepa Streichl patřil mezi první písničkáře v Československu. Vystupoval od roku 1968, koncertoval společně se sdružením Šafrán a byl pravidelným účastníkem ostravských Folkových kolotočů. Zde také poprvé v roce 1982 v rámci svého recitálu pozval na pódium tehdy neznámého Jaromíra Nohavicu a v následujících letech společně odehráli kolem 700 koncertů. V polovině roku 1995 mu v důsledku nemoci ochrnula půlka těla, po uzdravení se znovu začínal učit chodit, mluvit, hrát na kytaru. V letech 1998 až 2002 koncertoval jen občas se skupinou Truc Blues, nyní už znovu působí jako sólový písničkář.
Jak byste charakterizoval váš vztah k Ostravě?
„Řekl bych to jednoduše, bydlím tu už 49 let. Kdyby se mi Ostrava nelíbila, tak už bych dávno bydlel jinde. Naši se v roce 1967 rozvedli, máma se přestěhovala do Havířova a táta na jižní Moravu do Velkých Němčic. A já, trochu z trucu, jsem zůstal v Ostravě a spával u kamarádů. Vydržel jsem to až do vojny. Pak jsem chvíli bydlel tam, kde mi dali byt a až později jsem ho vyměnil do Ostravy. Od té doby mě nenapadlo se odstěhovat."
Jak moc ovlivňuje vaši tvorbu?
„Tvorba ve spojitosti s Ostravou? Jistě, čumím z okna a vidím Ostravu, jdu na pivo a jsem v Ostravě. Prostě vždycky, když něco vymýšlím, tak mám kolem sebe Ostravu a Ostraváky, takže se to zákonitě musí projevit."
Dokázal byste žít jinde?
„Klidně si dovedu představit, že bych žil jinde. Ale proč měnit? Možná, kdybych hledal práci a musel z tohoto důvodu žít jinde, ale práci nehledám a strašně nerad bych teď měnil trať, na které jsem spokojený. Takže představit ano, ale jenom představit. Zatím. Nikdy však neříkej nikdy."
Během vašeho života jste prošel řadou zaměstnání. Jaké vás bavilo nejvíce a jaké nejméně?
„Nejraději jsem byl rekvizitářem v ČT Ostrava a pak ještě řidičem, toho jsem dělal asi 10 let. Nerad jsem pracoval jako posunovač na dráze. Tam jsem šel na brigádu proto, abych si vydělal na kytaru. Hned první noční šichtu jsem dal výpověď, ale podle tehdy platné výpovědní lhůty a podepsané smlouvy mě pustili až za 9 měsíců."
Vaše první deska se jmenovala Samota, samota. Jaký máte vztah k samotě?
„Je samota chtěná a nechtěná. Ta první je krásná, protože nebolí, je to prostě osobní volba. Ta druhá samota bolí. Nechceš být sám, ale jsi. A nikde nikdo. Sám v natřískané hospodě. Já mám samotu rád, ale jen tu první. Tu krásnou. Jsou ale chvíle, kdy se chci s někým o něco podělit nebo s někým pokecat a nikdo není nablízku. Ale to zase tak moc nebolí a hlavně tento stav rychle přejde."
Celý život se věnujete bluesové hudbě. Může vás ještě něčím překvapit?
„Celý život – to je silný výraz. Spíše velkou část. A vždycky mě překvapuje. Teď si třeba dopisuji s německým bluesmanem Abi Wallensteinem. Jeho způsob hry na kytaru mi učaroval. Hned po prvním poslechu jsem částečně změnil svůj dlouho zavedený názor na blues a na způsob provedení."
Jaký byl váš poslední bluesový zážitek?
„Právě Abi Wallenstein. Bohužel ho mám jen na CD, ale slíbil mi, že přijede zahrát do Ostravy. V Beskydech má známé a Beskydy se mu líbí."
Možná hloupá otázka, ale přesto. Jak vás změnila vaše vážná nemoc?
„Změnila všechno. Mě, mé hodnoty i můj názor na hudbu. Těžko se to říká někomu, kdo něco podobného neprožil a neumím to vlastně ani nijak vysvětlit. Ale na sto procent to vím a na sto procent cítím. Nejhorší bylo to veliké trápení naučit se všechno znovu, mluvit, chodit, hrát na kytaru, zpívat. Jinak ale z hlediska pohledu na smysl života byla tato nemoc pozitivní."
Kdo vám v životě nejvíce pomohl?
„Nejvíce moje žena, ale myslím, že to není třeba rozebírat. A pak kamarádi muzikanti, hlavně Pavel Dobeš, Radek Pastrňák, Vlasta Redl a další. Kdybych je měl všechny jmenovat, zabralo by to hodně dlouhou dobu."
Jak vám pomohli?
„Ono šlo z jejich strany třeba jen o maličkosti, ale právě ty maličkosti mě velice pozvedly a pomohly. Hned vysvětlím. Dlouhé roky jsem trávil víc času na koncertních šňůrách než doma a najednou nic. Takže mi moc pomohlo, že mě třeba vzali na část svojí koncertní šňůry. Jenom tak, abych byl u toho. Čili, i když jsem nehrál, tak jsem byl IN."
Mohl byste charakterizovat písničkáře, se kterými se celý život potkáváte?
„Nebudu charakterizovat. Kdybych měl něco říct o jejich kladech, tak by to bylo kliše a zápory nechci a nebudu komentovat ze slušnosti. Stačí, když uvedu, že pro mne jejich klady o hodně a hodně převažují nad zápory. Ale alespoň něco, ohledně charakteru si velmi vážím Vlasty Třešňáka."
