Snad se mi v průběhu článku tuhle rovnici podaří obhájit. Není to ani tak převrat v matematice, ale asi aspoň trochu i ve folkové muzice. Skupina Devítka má za sebou Třetí vydání, rozuměj, první vydání třetího alba, ale nedivil bych se, kdyby se toto nějakých reedic dočkalo.
Devítka je kapela poměrně aktivní a vím o ní nejen ve spojitosti s její vlastní muzikou, ale i ve spojení s jejími ostatními záslužnými hudebními aktivitami. A jak se zdá, energie má dost. Zejména Jan Brož, který je autorem naprosté většiny repertoáru Devítky (vyjma jedné skladby, kde je autorem Mark Knopfler) a je i hudebním režisérem a autorem obalu. Kupodivu, ani to nepopírá moji teorii, že když je pod všemi skladbami podepsán jeden autor, nemůže to dopadnout dobře. Výjimka potvrzuje pravidlo, že na stovku řemeslníků připadne jeden talent, který plochu CD zaplní invenčně a bez problémů. A takové CD držím v ruce. A to všechno (zejména druhé CD) nasvědčovalo spíš opaku. O to větší mám radost.
Přitom autor ani kapela příliš neexperimentují, pohybují se na půdorysu vymezeném běžnými folkovými zvyklostmi, standardy a postupy. A přesto vzniklo album pestré, mnohovýznamové a výrazné – důkaz, že přeci jen je podstatná invence, nápady a sdělení, že muzika nemusí oslňovat vnějšími efekty a tím, odkud se inspiruje, že i prostá písnička může být silná. Na desce najdeme hitové odpichovky (vida, tahle kapela jimi neopovrhuje, ví, že musí posluchače něčím chytit) – Normálně stárnu spíš rockovější, mile zvonivý Boží pláč (a funguje to – Boží pláč vyhrál jedničku pro tento večer Country radia) nebo hudebně i textově průzračný Hezčí ráj. Nechybí rozsáhlejší kompozice Píseň o naději a Třetí vydání – dohromady 8 minut, folková klasika je zastoupena například písní Ten déšť už nedohoním nebo Poutníky či Tanečnicí a nechybějí ani písničky s důrazem na text, na výpověď – 6.11.1999, Vrazi z donucení, Sklenka šampaňského z Telče nebo Královno věř mi. Ale ani ostatní z 15 písní na albu netvoří vatu, spíš tak jakoby připravovaly posluchače na některý z vyjmenovaných vrcholů desky… No tak koukám, že díky množství vrcholů to bude spíš pohoří.
Přestože v mnoha písničkách muzika spíše přemítavě těká, než že by pulsovala rytmem sloka-refrén, plní zcela svůj účel – dává prostor k tomu, aby dozněla předchozí část textu a mohli jste se soustředit na jeho pokračování. Hodně je to slyšet v titulní písni – původně jsem si říkal , že název je laciná reminiscence na různá Podání a Pokusy, ale popis životního okamžiku slovy "třetí vydání mé kariéry" je přesný, originální a fascinující.
Vlastně nevím, kterou složku písniček bych samostatně vyzdvihl nejvýše – v aranžích se žádné zázraky nedějí, zpěvačka má příjemný hlas jako hodně jejích kolegyň, zpěvák prozrazuje spíš autorské zpívání, sbory jsou postaveny ve standardních místech a ve standardní podobě.. A přesto ty písničky mají zvláštní sílu – ano, bude to v tom: Jednotlivé složky písní spolu korespondují a slouží celku. Není tam žádná písnička:…"protože tady hraje basák skvěle na basu" nebo "… tady to slovní spojení je boží…". Abych jen nechválil – ptáčkové na začátku Telče jsou příliš kýčovití a obehraní – nemá Telč nějaký charakteristický zvuk? V Moc blízko jsi stál je "naštvání z nedání" příliš netlumené a přitom málo inspirativní, o tom už nelze nic nového říct, takhle se to jeví i desítkám jiných, o tom snad už ani nemá cenu psát a zpívat… V Andělovi zapomnění trošku "spadl řemen" – napomáhají tomu unylé smyčce a sbory, dělající "áááááách" a dorazí to flétnička na konci a "zpomalovací" závěr – tady se to teda fakt sešlo. Ale hned následující Královno věř mi to napraví třeba banjem a zpěvem. A Kino se přidává textem – například obratem …"to plátno smíchu i bolestí…" . Já takové kino znám a pod průvodní vysvětlení v bookletu bych se skoro mohl podepsat. A vy si při téhle písničce na to svoje kino taky vzpomenete.
Booklet je vypraven sice s péčí, leč ne kompletně. Nenašel jsem sestavu kapely a vzhledem k tomu, že album má v názvu "…a přátelé" nenalezl jsem ani ty přátele. Opět fotografie a fotografické koláže ke každému textu – tentokrát ke každému textu fotografie jiná, stylově i obsahově. Hezký je i vzhled samotného CD, připomínající malý supraphonský singl na 45 otáček, bohužel i s tou hlavičkou, což by mohla být nebezpečná napodobenina (asi jako Adidas se čtyřmi proužky – ale on to Supraphon asi určitě chráněné nemá).
Devítku bych doporučil zejména muzikantům (posluchači si CD pro sebe objeví sami, o to strach nemám) – všem, kteří natočí po dvou letech existence první desku a myslí si, že dosáhli vrcholu (i když i první deska Devítky byla velmi slušná). Asi jako dobré pití musí být třikrát přepáleno (alespoň si to myslím, odborníci prominou), tak Třetímu vydání musela předcházet nějaká vydání druhá a první – a nemyslím tím teď zrovna jen desky – ale spíš délku a poctivost přípravy na finální produkt.
Devítka: Třetí vydání , 2001, 60 min.,
Sklenka šampaňského z Telče, Normálně stárnu, Píseň o naději, Třetí vydání, Boží pláč, Ten déšť už nedohoním, Poutníci, Tanečnice, Hezčí ráj, Anděl zapomnění, Královno věř mi, Kino, Moc blízko jsi stál, Poslední mohykán, Vrazi z donucení, 6.11.1999
