Press "Enter" to skip to content

ALTERNATIVA, NEBO SKRYTÁ REKLAMA?

Již z ceny je patrné, že finančně budou z existence CD těžit hlavně prodejci, pro něž je jeden výtisk „s“ roven více než třem „bez“. Naopak pro vydavatele je příjem 37,50 Kč za jednu desku o délce téměř 78 minut (!), i když bez bookletu a obalu, jen lehce nad úhrnnými náklady. A titul „Czech alternative music vol. VII. 2000“ navozuje dojem, že hodní pánové a dámy z Indies se zachovali jako grandi a udělali dva dobré skutky jednou ranou – dali vydělat potřebným a procpali nekomerční hudbu mezi lidi. Jakmile jsem se však začetl do seznamu účinkujících a roztočil jedničky a nuly v přehrávači, začaly klíčit pochybnosti.

Alternativní hudba je stejně obtížně definovatelný pojem jako folk nebo vážná hudba. Přesto si však asi každý dokáže představit, co by tam tak mohlo spadat: pro mě to jsou jména jako Iva Bittová, Dagmar Andrtová, Vašek Koubek nebo Jim Čert. Jestliže ovšem tomuto sampleru předcházelo opravdu šest jiných, nelze se divit, že zásoby těch pravých alternativců už došly, a tak vem kde vem, zařadíme i Petra Skoumala, Bluesberry nebo Irenu Budweiserovou (čímž se výsledek stal velmi folkovým). Logičtější vysvětlení ale bude zřejmě prostší: jedná se jednoduše o výběr z desek vydaných v poslední době u Indies. Taková nenápadná reklama se vyplatí, z 21 písniček určitě někoho některá zaujme a dojde si koupit celou desku. Well done, ladies and gentlemen…

O neduzích samplerů bylo procvakáno už hodně času nad klávesnicemi psacích zařízení, pojďte si tedy místo pokusů o souhrnné pohledy projít se mnou desku drážku po drážce a přečtěte si, jaké byly mé dojmy z jednotlivých opusů.

Z první písničky Majerových brzdových tabulek (Paní z vln) je alternativní nanejvýš zpěv, jinak se na vás vyhrne naprosto standardní současný folk s obvyklými přesahy do rocku, popu a jazzu. Ani Malá lesní Jablkoň (Kino svět) nenabízí nic rušivého kromě virtuózní hry na klasickou kytaru a textu, který má daleko k plynulosti (jak se postupně ukáže, neobvyklé texty, pohybující se od meditace po výkřiky, jsou hlavním pojítkem celého CD). Snad jsem od Jablkoně čekal i víc. Výraznou změnou je až Rale (V plameni), nejdelší skladba alba – přes rytmické nepravidelnosti a etnické vzrušení v hudbě i ve zpěvu působí paradoxně meditativně. A přitvrdíme spolu s Šarközi (Dávno), to je už opravdický rock s nekompromisním tahem (jakkoliv nemám hlučnou hudbu příliš rád).

Pátým v pořadí je Jan Burian (Unavený válečník) – pro mě to nejlepší z celé desky. Laskavý projev laskavého člověka, neuvěřitelná schopnost zrytmizovat volný verš, úsměvný text, a bez bicích! Pane Buriane, není v tom i kousek autobiografie, přestože to je překlad cizího básníka?

Po nejpříjemnějším zážitku nastupuje zklamání – Irena Budweiserová (Bláznivý anděl). Písnička je to pěkná a udělaná vkusně do nálady někde v klubu, ale velmi podivně znějící kytara se občas tak zoufale nepotkává se zpěvem a s ostatními nástroji, že to vypadá spíš jako záznam nějaké jam-session. Inu, taky to lze pojmout jako alternativu – k přílišné technické dokonalosti… Naštěstí je tu Tomáš Kočko (Stojí kostel kamenný). Lidovka zbigbítovaná jak od Čechomoru, ovšem s mnohem hutnějším a spolehlivějším základem. Jenom škoda, že se aranžér nevyhnul tisíckrát omletému postupu v dynamice. Zuzana Navarová s Ivanem Guiérrezem a KOA (Nechoď nikam) vrátí nejlepší léta Nerezu. Plusem je naprostá autentičnost (bodejť by ne, že, Ivane?), pamětníci naopak postřehnou, že i Zuzaninu zpěvu přibývají léta.

A jsme v půlce, což je potřeba dát posluchači nějak najevo. Jenom tak si umím vysvětlit funkci instrumentálky Nová hospoda v Pembridgi, 31. 12. 93 v podání Jana Hrubého. Po minutě a třičtvrtě se fade-outem muzika vytratí, aniž by zanechala po sobě sebemenší zážitek, prostě něco jako reklamní přestávka. Ivo Cicvárek & OKO (Krajina) tak mají ulehčenou startovní pozici, ale myslím, že to ani nepotřebují. Na rozdíl od většiny ostatních na sampleru je tahle písnička totiž opravdu o něčem textem i hudbou. Uslyšíte-li bezprostředně poté Petra Skoumala a Jana Vodňanského (Holčičko medvědí) s jejich dětským folkpopem, bude se vám jeho stopáž 3:50 zdát nekonečná. Ale třeba si aspoň stihnete mezitím uvařit kafe.

Pokud nestihnete, nemusíte spěchat – Betula Pendula (Bledá znamení) zní jako desítky jiných kapel z předkol Porty, a ani se mi nepodařilo pochopit, o čem má písnička být. Na Jana Hrubého & Kukulín (Čarodějnice z Glastonbury) je už ale dobré se vrátit, nejpozději po dvou minutách, kdy se po klasicistním úvodu jako obšlehnutém od starých českých mistrů z 18. století rozjede ta pravá dupavá kelťárna, zahraná naprosto dokonale bez jediného falešného tónu. Kladu si ovšem otázku, zda mistr Hrubý umí ukončovat své nahrávky jinak než obligátním postupným stahováním do ticha (viz výše).

Vedle těžké kukulínské profesionality je Lesík Hajdovský & Manželé (Ladiči) dost amatérská záležitost, včetně poněkud křečovité kytary a špatně vyslovovaného „ř“. Ale je to aspoň osobité. Bluesberry (Ty jseš ke mně zády) na vás sice vytáhne hodně z bluesového arzenálu a šlape jim to pěkně, jenom nemít ten dojem, že to všechno už člověk někdy někde slyšel… sakra, co do blues ještě vymyslet nového?

A schyluje se k závěrečnému finiši, který je vpravdě ryze alternativní, jako by dramaturg doufal, že měkčí povahy už desku vypnuly a mají ze zvukového katalogu vybráno. Nejprve Afrodite (Wonderful victim) poněkud zpochybní, že sampler obsahuje českou hudbu – na té písničce není českého opravdu nic, ani v projevu, jenž se pohybuje mezi keltským rockem a jazzem. To Jiří Konvrzek (Mockrát) zpěvem a antičeskou výslovností spolu s velmi jednoduchou a účinnou muzikou je pro českou alternativu docela dobrým zástupcem. Bylo by zajímavé zjistit, jestli někdy poslouchal Pepu Nose. Jazzfolk skupiny Sledě, živé sledě (Rostliny!) potěší všechny příznivce necenzurovaných postupů a fantazií v akustické hudbě. Činna (Vydra) nabízí folkrock ne se zpěvem, ale spíš s řevem a expresivní recitací, proti čemuž je Petr Váša & Ty syčáci (Hadí nohy) tradičním swingařem s veselou písničkou, jejíž text je pouze trochu těžký na pochopení. Už spíte? Nebojte se, závěreční Už jsme doma (Jazz 1960) vás spolehlivě probudí, ukáží vám, jak se hrála nová vlna za totáče a možná vám na nějaký čas celý sampler znechutí.

Ale tak úplně zbytečný ten poslech nebyl. Získat představu o mnoha interpretech, o tom, co všechno Indies vydává, a třeba si i díky tomu zajít na nějaký zajímavý živý koncert, to přece za tu časovou investici stojí. A nové cédéčko i s časopisem za devadesát babek dneska nikde nesežene. K tomu ten pocit dobrého skutku…

Honza Hučín

Honza Hučín