„Včera jsem popíjel pivo a dumal o těch
Kdo za svatou věc dali život a životy všech
V té růžové operní smrti jsem poznal tu svou
A ten prudký pocit mě drtil do kolenou“
…zpívá Robert Křesťan v nádherném existenciálním textu 13 pravd každá v 16 barvách. Ta píseň srazila při prvním poslechu do kolenou mě – a moc jsem si přál, abychom (i přes její více než pětiminutovou délku) nalezli způsob, jak ji dostat do Aportu. Nakonec nám pomohl archiv ČT – co dokáže několik archivních obrázků, které s písní zdánlivě souvisejí jen volně, posuďte sami. A téma říjnového dílu bylo nasnadě: plynoucí čas, změny v našem poznání, troška existencialismu, nikoliv však nutně deprese. Od Křesťana „and his boys“ zazní ještě vypalovačka Pendl do Betléma – podle mé interpretace opět text, který se vyrovnává s životem a smrtí – méně přímočaře, více metaforicky.
Pro velký obrázek klikni Mošny letos prožívají svojí 11 sezónu, což je u původně dětské kapely věk docela úctyhodný, a před prázdninami vyšlo jejich 3. CD (Ne)bezpečí. O této vokální kapele se mi samozřejmě píše dost špatně, neboť bych zároveň musel chválit či hanět svoji vlastní autorskou práci. Snad tedy jen: při psaní textů pro Mošny mě v poslední době inspiruje právě jejich proměna z náctiletých k dnešním dospělým ženám a mužům, z nichž někteří mají vlastní děti. Dospělost a pohled na ni jsou možná jedním ze základních témat desky – např. v mírně ironické skladbě Sirky nebo v anti-milostném textu Nebudem: My dva se nebudem dráždivě ostýchat, my dva se nebudem k sobě očima zvát. A nebudem se vzdalovat a nebudem pospíchat, my dva se nestihnem ve stínu stěn pomilovat.
Pro velký obrázek klikni Pavlína Jíšová a CS Band asi nejen mně svým novým albem udělala radost. Jednak proto, že většina písniček na desce se perfektně hodila k tématu Aportu:), a za druhé proto, že Pavlínina nejnovější tvorba je autorsky i interpretačně opravdu mimořádně zajímavá. Epickou Tanči Marie můžeme vnímat jako píseň o prozření – ten, do něhož se žena v první chvíli zamiluje, se po protančené noci ukáže být přeci jen někým jiným. Méně tajemným, méně dráždivým, možná lidštějším. Jak vnímat závěr písně, zda ironicky (snad až s nádechem feminismu), nebo smířeně, zůstává na každém posluchači: Umej mu boty a nakrm psa, jídlo přichystej. Titulní V proutěném křesle je hudebně svižná latina s textem o nejběžnějším a zároveň nejdůležitějším problému dvou lidí: jak se naučit spolu žít, jak milovat i stereotyp každodenního vztahu.
Pro velký obrázek klikni Co napsat o písni Botanická zahrada od Petra Sedláčka? Existenciální deprese o hynoucích masožravých rostlinách. Inu život se s nikým nemazlí. Odpusťte tu nadsázku, samozřejmě jde o skladbu humornou, reprezentující typickou písničkářovu zálibu ve slovních hříčkách a zvukomalbě. Petr Sedláček však v poslední době asi více proslul jako autor dumných písní. Varování: kdo poslouchá Sedláčka povrchně, možná bude mít pocit nudy – a dělá zároveň velkou chybu. Umění zkratky, vystižení nálady v jediném poetickém obraze, pomalé, zklidňující, melodické konejšení je jeho největší předností: Tak jsem Ti rozsypal oblohu do vlasů / Prsty jsem vískal nová souhvězdí. Píseň Poslední tak doslova, do písmene, do tmy a noci zakončí říjnový Aport…
Autor je dramaturgem pořadu Aport
ČT 1 – úterý 14.10., 00:00
ČT 2 – středa 15.10., 15:20, pátek 17.10., 03:10
