Stihnu ještě přídavek Douda bandu – čím to je, že jako přídavek hrají všichni nějaký známý flák? Následující Barevnej den je první kapelou, kterou vyslechnu celou. Možná je to mládím a nezkušeností, možná texty v angličtině – šestice ze Šternberka nenaváže kontakt s publikem a jejich vystoupení mně skoro ničím nezaujme kromě toho, že zdatně trhali struny. Než se zformuje Jitrocel, je bohužel už čas se vydat na zkoušku kapely a uvařit oběd.
Přes plot od kapličky slyším typický příjemný dívčí trojhlas Madalenu – dámy jsou skvělé jako vždy, banjo strojově přesné a přídavek známý (Marnivá sestřenice od Suchého & Šlitra). Netřesk naproti tomu se mnou nijak netřesk‘ – jejich folkrock je spíš křečovitý než agresivní, s nápady se také pytel neroztrhl. To Potíže pokračují v dodržování zákona negace negace – muzika nápaditá, zpěvačka možná až příliš drsná, ale rozhodně zapadající do celkového projevu kapely. Vůbec se nedivím, že tohle uskupení před časem zaujalo i mého kamaráda a spoluredaktora Milana Tesaře.
Po prohlídce zámecké zahrady, kde oknem slyším jakýsi dívčí zpěv z nové scény na zámku, je čas se odebrat na soutěž o Krtečky a následné dojmy utřídit mimo dosah tónů, proto nejbližší muzikou, o níž jsem schopen referovat, jsou z dálky slyšitelné decibely Blue Dogs. Před rokem se mi líbili trochu víc, extrémní emoce mě zas až tolik neberou, ale jinak se jejich pojetí bluegrassu nedá nic vytknout – jsou technicky skvělí a přitom sví. Škoda, že se Cop ke svému krátkému bloku drátoval nadprůměrně dlouho, možná jsme mohli slyšet i víc. I tak to ovšem vypadalo, že nové tváře – Zdeněk Fík a Martin Fridrich – zapadly mezi zkušené vlky velmi dobře, jedině jsme se nedočkali obvyklého maxisóla na basovku v Midnight Moonlight, namísto toho se publikum pokusil ukojit Martin svým banjem. Řekl bych, že si budeme muset teprve zvykat na nové pojetí.
Teď tu za pódiem v amfiteátru drtím písmenka na klávesnici, zatímco na pódiu právě dohrál Nadoraz. Publikum je ve varu, jdu se taky ohřát…
