Press "Enter" to skip to content

DOBEŠ: DESKA DOPADLA PŘEKVAPIVĚ DOBŘE

S Pavlem Dobešem a Milošem Dvořáčkem o jejich nové desce starých písní Pepy Streichla, o hraní a internetu…

• Jak jste s albem písniček Pepy Streichla spokojení?
Pavel Dobeš: Když dělá člověk svoji desku, tak se dopustí spousty chyb, některé písničky mu nesednou. Na téhle jsme navíc byli každý odjinud, s Milošem jsme nestáli šest let na jevišti, s Míšou juniorem jsme možná někde u ohně trochu hráli, ale to není ono, s Radkem Pastrňákem jsme maximálně hráli u něj na doma mejdanu. Basistu jsem viděl poprvé a s Pepou jsme vlastně taky nikdy nevystupovali dohromady, vždycky chvilku on a chvilku já a nikdy ne spolu. Takže taková parta když pak udělá desku, tak tam je větší šance, že mnoho písniček nesedne, větší šance, že se to nepodaří, než když člověk dělá svoje věci. A já můžu říci, že na mých deskách, když tak vzpomenu, vždycky asi polovina písní sedla dobře a polovina ne. U téhle to dopadlo překvapivě dobře, ten poměr je lepší. Měl jsem z toho větší obavu. Nakonec z šestnácti písniček je pro mě takových šest úplně geniálních navždycky, tam bych nic neměnil, většina ostatních se dá dobře poslouchat, a snad jen tak dva tři kousky by se nechaly udělat možná jinak. Ale to je dobré procento, na mých deskách je to horší.
Miloš Dvořáček: Hlavně jsme do toho šli netradičním způsobem, tak jako „Rubem, kdo má ruce, kdo má nohy“. Normálně se točí bicí a basa jako základ, eventuelně pomocná kytara, která se pak smázne. Až pak se teprve začnou točit kytary načisto. To my jsme zvolili drsný způsob „chudy kraj“, dvě kytary, buben a jedem.

Pavel Dobeš na Zahradě 2001 • Takže to je v podstatě takový pololive?
Miloš: To je pololive. Dvě kytary a něco ještě vznikalo na místě.
Pavel: A třebas ta poslední, to je úplně mejdan. Všichni už odjeli a teď tam zůstaly ty chyby na stopách. Správně by se to mělo vyčistit a odstřihnout, a Pepa řekl: „Nechte to. To je blues a tom to je“.

• Obraťme list. Mám zákeřnou otázku na Miloše. Před třemi lety jsi mi říkal, že do roka a do dne budeš vydávat vlastní autorskou desku. Jak to vypadá dneska?
Miloš: Já mám dlouhý roky. Už se schyluje, ale ještě to úplně nedozrálo. Nemám ještě úplně ze všeho dobrý pocit. Někde mám muziku, ale nejsem si jistý textem a tak. Ale samozřejmě, že tuhle desku mám už v zasedacím pořádku, v hlavě. Je to tam, hnedka na druhém místě. První místo je priorita, vlastní hraní, existence, se Standou (Daňkem), s Lídou (Helligerovou) máme nějaké koledování pro školy, na to se taky musí nazkoušet.

• Vlastní existence – hodně se mluví o nižší návštěvnosti koncertů, o tom jak se rozdrobuje divácká obec, o „televizní kultuře“. Dotýká se vás to?
Miloš: Když jsme s Pavlem vyrazili jako mladá začínající dvojice v roce 1990 do světa, tak dvoják nebyla vzácnost. Dvakrát plné divadlo, nebo jednou plné a podruhé tři čtvrtiny, celkem tam mohlo být třebas 800 diváků. A na tom samém místě, když přijde dneska 150 lidí, tak pořadatel řekne: „To bylo pěkný, to jsme tady ještě letos neměli“. Ovšem jsou i místa, jako třeba Třebíč, která jsou opečovávaná desítky let, kam jsou lidi zvyklí chodit. Kde tohle není, tam je znát, troufnu si říci, padesáti procentní úbytek diváků. Teda to když jezdíme se Standou. Pavel ten určitě nestačí ty trojáky odmítat (smích).
Pavel: Máme místa, kde by nás třeba pozvali, ale není jisté, jestli by to bylo ono, tak tam nejedeme. Oni nás možná za dva roky už budou opravdu chtít a bude plno. Je lepší si počkat, nesmí se to drancovat.
Miloš: Ano, to se musí, tahle hygiena práce, to se musí zachovávat. Maximálně jednou do roka, a to už musí být veliké město. Ale na druhou stranu vzniklo spousta zajímavých malinkých klubů, i když už to je méně zajímavé po ekonomické stránce. To jsou takový ty kluby jako Balbínova. Krásná hospůdka, je to veliké jako obývák, ale holt musíš počítat, že dostaneš stěží na dopravu, není to na živobytí. Je ale dobrý si tu radost jednou za čas dopřát, třeba když už jsi v Praze kvůli rozhlasu nebo televizi.
Pavel: Nám stojí ve frontě pořadatelé, kteří by dali třeba pět tisíc za koncert v malém klubu a my to pořád odkládáme, protože, pokud bychom to vzali, vypadalo by to jako že nám to může stačit. Ale když si vezmu dopravu, dobrého (tím pádem i dražšího) zvukaře z okolí, což je vždycky naše podmínka, tak to bych si ten koncert musel sponzorovat sám z něčeho jiného. A to ani nepočítám, že ještě policajt po tobě chce osm stovek…
Miloš Dvořáček: Když přijde dneska 150 lidí, tak pořadatel řekne: „To bylo pěkný, to jsme tady ještě letos neměli“. Miloš: Botu před klubem odmontovat (smích). Já si tak jednou do roka dopřeji takové hraní, které mi připomíná začátky. Jedu autobusem, někde si zahraju bez aparátu v nějakém kloubečku a je to nádhera. Ale dá se to jen jednou za čas.
Pavel: Hele, já ti řeknu jeden příběh. Chodím na angličtinu, máme vždycky jednu hodinu s českou učitelkou a jednu hodinu s nějakým lektorem z Ameriky. V minulém roce jsme měli Kerry Logan, ta je z Floridy. Naši učitelé jsou v pohodě, naučí nás gramatiku a takové ty podstatné věci, ale ti Američani jsou vždycky zatížení, jakmile má Amerika Halloween a tyhle svátky, tak oni nám to furt vysvětlují, a ta dýně, že se prořeže, že se do toho dá ta svíčka… Posloucháme to každý rok dokola, nikdy tomu stejně nebudeme rozumět proč a jak, až jsem si o Velikonocích řekl, aby přišla z těch Halloweenů trošku na vzduch, že ji vezmu do lesa k nám na osadu, kde slavíme své Velikonoce, náš český Halloween…
Miloš: To je Halloween jak má být (rozšafně).
Pavel: Tam se to dělá tak, že se u první chaty sejdou dva, tři kluci s kytarou, nebo někdo se k nim i s kontrabasem přidá a teď se obchází. Každá chata nabízí malé drobné pohoštění, jednohubky, někdo i guláš a hlavně alkohol. Alkohol různých barev, jak tady v Česku máme zelenou, tmavě hnědou, červenou a různý jiný chlasty… A tak jsem pozval Kerry Logan. Přijela z města, ona svátek neměla, protože Amerika měla všední den a začala to do sebe lámat u každé chaty jinou barvu, holka z Floridy, kde jsou zvyklí pít půl metru sody, do toho pár kapek Baccardi nebo co, citron, banán, kiwi a spousta ledové tříště… Potom, když byla velice happy, tak jsem ji seznamoval s Milošem, přišli jsme k jeho chatě, s velkou slávou ji představuju slavného kytaristu, dokonce jsme jí zahráli dva, čtyři ruce na jednu kytaru a Kerry říká: „Toho já znám“. Říkal jsem si, odkud ho můžeš znát, v Carnegie Hall přece nevystupuje. A ona ho znala z vlaku, jak se jela jednou podívat na nějaké památky do Prahy. Když Miloš čekal tři hodiny na vlak, tak zas on byl happy, pak s ním zpíval celý vagón a Kerry Logan ho znala.
Miloš: No a ona to byla Pavlova učitelka, to bylo tak úžasný setkání na osadě.
Pavel: A Kerry dneska učí v Tibetu.









• USA, Česko, Tibet – trochu mi to nahrává na poslední otázku. Hledal jsem Pavla Dobeše na počítačové zeměkouli internetu, ale nenašel…
Pavel: Já mám mail, ten funguje, ale webovou stránku si dělat nebudu. Mám nějaké kámoše, kteří se mi nabídli, že mi ji udělají, ale zatím jsem té nabídky nevyužil. Nedovedu si to vlastně představit a ty bys mně mohl poradit, protože teď zastupuješ veřejnost, co by tam mělo být? A má se to hodně aktualizovat, nebo se to může dělat tak jako encyklopedicky? Mě na tom děsí hlavně, že bych to musel aktualizovat, aby to nebylo pořád stejný, proto se mi do toho nechce.
Miloš: Wabi má surfing skoro radši než muziku, člověče. Na osadě to ještě nemá, ale chodí do hájovny…

David Jirků