Jsou festivaly, na které se vydávají všichni, včetně hudebních publicistů, aby o nich pak mohli napsat všem těm, kteří tam… byli taky. A tak jsem se vydal na dva trochu jiné festivaly, možná si i trochu odpočinout od velkých projektů, ojedinělých experimentů, urgentních sdělení a hlubokých žánrových přesahů.
V Kopidlně neustále nějaký bluegrassový festival vzniká, pak se přesune jinam a vznikne další. A tak se poslední červencový víkend konal festival The Bluegrass strings 2002, s podtitulem 30 let bluegrassu v Kopidlně. Probíhal v pátečním večeru a sobotním odpoledni a večeru na již obvyklé scéně v areálu Automotoklubu. Prostor pro táboření, dostatek místa k sezení (bohužel až moc, ale je to první ročník v tomto termínu), slušné občerstvení a počasí a hlavně spousta zejména tradiční bluegrassové muziky. Tak tradiční, že i v tom horku a jinak velmi neformálním prostředí většina kapel vystupovala tradičně oblečena a hráli a zpívali na jeden jediný mikrofon (až na drobné výjimky). Pohoda pro zvukaře i pro moderátory, kterými byli Jirka Holoubek (po oba dny) a moje maličkost v sobotu. I když na druhou stranu, konferovat společně s Jirkou byl běs, protože všechny kapely znal osobně, a tak moje metoda – vyptat se na všechno kapely před vystoupením – selhávala. A tak jsem se zmohl vesměs jen na přitakávání, což ostatně taky není k zahození, když je Jirka mým nadřízeným v Countryrádiu.
V pátek hrály The County Consensus, Báry, Vabank Unit, Lussatian Grass, Fámy, Sunny Side, Nugget a Nová sekce – ta si vystoupení prodloužila dlouho do noci a pak se do rána jamovalo. Sobotní odpoledne otevíral Bluegrass Comeback a po něm následovaly The Log, E. G. Revival, Pražce, Country Cocktail, Dessert, Dřevěná tráva, Reliéf, B. G. Cwrkot, Modrotisk, Monogram a Spruce Pine (Holandsko). Laik by řekl, že šlo hlavně o to, kdo rychleji a výše, ale to by bylo zjednodušující. Všechny kapely předvedly detailně vypilovaný přístup k tradičnímu pojetí této muziky, příliš se neexperimentovalo, a tak mi utkvěly v paměti zejména kapely, které se nebály trochu se odlišit:
– Reliéf se skvostnými vokály a svou verzí trampské klasiky Větry tichnou jako přídavku
– Modrotisk mi imponoval délkou své existence a repertoárem, který byl obdivuhodně konzistentní
– Spruce Pine – Holanďané – otec a dva synové, z nichž nejmladší žije a studuje v Čechách, ostatní sem pravidelně jezdí, zaujali bezprostředností až roztomilou a stoprocentní profesionalitou.
Suma sumárum, příjemný festival, organizovaný Petrem Šafránkem. Druhý ročník už bude jistě početněji zastoupen i diváctvem.
O týden později, první srpnový víkend, se konal již IV. ročník festivalu Starý dobrý western v Bystřiččce u Valašského Meziříčí. Pořádají jej Gympleři, kapela ze Vsetína, jejíž členové studovali v Praze a tady jsem se s nimi také seznámil, když donesli své snímky do Country rádia. V Bystřiččce jsem byl poprvé před dvěma lety, do té doby se přiznám jsem neměl odvahu zabrousit kousek stranou od hlavní trati Valmez-Vsetín. Festival se koná v areálu letního kina, v blízkosti přehrady s možností koupání a obklopen krásnými kopci s lesy. Kromě Gymplerů se na něm podílejí asi tři desítky organizátorů – přátel a známých. Žánrově je festival orientován do pomezí country a bluegrassu. Diváků se sešlo dostatek (aspoň organizátoři si pochvalovali) a byly i nějaké doprovodné akce: koně a psí spřežení.
Páteční odpoledne bylo věnováno vystoupení kapel Yantar, Můjgrass, Goša, Tři muži ve člunu, Psanec Kid a spol. a Kanálka, večer pak byl countrybál, na kterém hráli Gympleři a Karma. Tato kapela také v pravé sobotní poledne zahajovala druhý den festivalu. Trochu výjimku představoval druhý Hrachokout, který hraje folk. Jistým paradoxem bylo, že se docela dlouho zvučili a pak zpívali tři písně ze sedmi a capella… Ostatně – drátování kapel byl místy problém, zvukaři se sice celkem snažili, ale tady jsem ocenil výhodu bluegrassových kapel hrajících na jeden mikrofon nebo folkových sólistů s jednou kytarou. Průměrný čas na výměnu kapely neklesl pod 15 minut, 20 minut nebylo výjimkou. Inu, když má průměrná country kapela 7 elektrifikovaných členů a někteří i stavějí své bicí. Společně s kolegou Čurdou ze Zlína jsme měli co dělat, abychom pauzy vyplnili… ale zpátky k muzice. Další byla kapela The Colt ze Spišské Nové Vsi, hráli příjemný country-rock, Podjezd ze Zlína předvedl muziku na hranici bluegrassu a newgrassu, ostravský Bard vznikl z kapely Morgana a hraje půl roku, moderní country zahrál Mr. Bill z Frýdku-Místku, pak nastoupil kladenský Minaret, který svou muziku ohodnotil termínem „něcojakobluegrass“ – a má se to říkat a psát dohromady! Z předchozího večera měli ovšem pověst nezdolných bavičů až do rána.
Další kapelou byl Johnny z Brna, čerpající inspiraci z písniček J. Cashe, ale vypálivší taky několik pěkných rokenrollů. Starý dobrý známý Reliéf předvedl tradiční pojetí bluegrassu i s oním jedním mikrofonem a dá se říci, že zvítězil (soudě podle hlasování diváků, více hlasů měli už jen domácí Gympleři, a soudě podle toho, že kromě závěrečných hvězd večera měl jako jediný dva přídavky). Pak nastoupili domácí Gympleři, kteří se trošku blíží i ke střednímu proudu a pak už byl večer a byly tu hlavní hvězdy: decentně bluegrassový Vabank Unit, který propagoval svou chystanou anglickou desku, dívčí kapela Red Hats předvedla moderní country, a pak přišel na řadu Pavel Bobek a po něm Petr Spálený. V tu dobu už bylo asi hodinové zpoždění, ale oba interpreti to vzali sportovně. A publikum to také náležitě ocenilo, když ani jednoho nechtělo prakticky pustit z jeviště, zpívalo všechny písně s nimi a ovace nebraly konců. Petr Spálený sklidil největší úspěch s Josefínou a Plakalo bejby, Pavel Bobek s Lásko, mně ubývá sil a Nedělním ránem.
Festival končil zhruba v jednu hodinu po půlnoci za všeobecné spokojenosti. Poprvé ve čtyřleté historii dokonce ani nezapršelo, a tak Gympleři začínají chystat pátý ročník.
