Je to samozřejmě o kapelách, klubech, koncertech a vůli hrát do roztrhání těla.
Věci se mají tak. Na světě (světem rozumějme pro tuto chvíli a tento článek náš flíček střední Evropy) je mnoho kapel, písničkářů, zkrátka muzikantů. Mnoho z nich má svůj klub nebo místo, kde jednou či víckrát do měsíce hrají a kam si zvou hosty. A mnoho z nich má i podobné starosti s tím, koho pozvat, koho nového, kdo by byl zajímavý a na koho by měli prostředky. Rozumějme peníze. Alespoň na trochu toho benzínu.
Při pohledu z druhé strany to zase vypadá tak, že mladá kapela hledá hraní na všech světových stranách. A logicky se jí míst, kam by mohla vyrazit a zahrát, nedostává. A když už má nějaký malý počet klubů, kam může pravidelněji, nemůže tam příliš často, aby se moc neopakovala. A problém s hledáním míst na hraní je tu zpátky.
Jak z toho ven? Což takhle zkusit dát hlavy a kapely dohromady? V roce (vynecháme-li prázdniny, kdy je sezóna festivalů) máme deset měsíců, kdy probíhají klubové pořady. Bylo by možné dát dohromady deset kapel s vlastním klubem a vytvořit takovou mladou folkovou „klaku“, která by si navzájem pomohla? Udělat takové kolečko, které by se s rokem otáčelo a otáčelo, až by se dotočilo. Každý měsíc by proběhlo deset koncertů „klaky“. Každý na jiném místě,v jiném klubu. Kapely by se točily podle dohodnutého klíče. Za rok by tak většina z nich měla deset hraní na nových místech. S novými posluchači a novými fanoušky. A taky by měla devět zvětšiny nových kapel do svého programu.
To nejdůležitější je ale dát se dohromady. Najít deset kapel skutečně ochotných jít do toho a věnovat tomu svojí práci a vůli. Pokud se totiž dají do práce a dokážou „klaku“ rozhýbat a oživit, může se obyčejná výměna koncertů stát něčím úplně jiným. Spoluprácí, která zaujme i lidi ze žánru. Včetně novinářů a médií. Folková scéna u nás má totiž jednu kladnou vlastnost. A sice – když se něco děje, zvlášť když se to týká mladých muzikantů a kapel, ráda o tom informuje. To platí o mnoha rádiích i časopisech. A to potom může kapelám „klaky“ přinést mnohem víc než původně dohodnutých deset hraní.
Když se tak dívám na to, co jsem napsal, zní to růžově. Jenže. Není to jenom utopie? To můžeme dokázat všichni, kteří hrajeme a koncertujeme. Záleží jen na nás. A proto, kdo bude mít chuť třeba si o tom jen poklábosit, napište mi na mailovou adresu. Možná to jsme schopní zvládnout.
