Míša Leicht, protřelý muzikant – začínající písničkář, měl hned v počátku problém, jaký zaujmout postoj. Z kapely je navyknutý stání, tak nakonec zvolil jakousi mezi pozici s poloposezem na opěradle židle. Mezi písničkami ale stejně vypustil do publika několik nelichotivých slov o tom jak se mu “sedí“… Co se týče repertoáru, dočkali jsem se písní, které hrává s Copem, i přímo písničkářských počitků. Tuhle muziku samu o sobě bych asi neposlouchala, ale Leichtova bezprostřednost, s jakou podává písně a vyplňuje mezery mezi nimi slovem, by mne držela na místě i kdybych nebyla zvědavá na zbylé dva účinkující.
Eva Henychová se nedávno vrátila z turné po Ukrajině a Moldávii s poselstvím – „…važme si toho, jak se tady máme. Že máme třeba teplou vodu nebo splachovací záchod…“. Nasadila publiku do hlavy smutného brouka a pak – o jejím hraní není co psát, na rozdíl od obou Michalů to pro ni, velice často hrající písničkářku, bylo standardní vystoupení.
Po zprávě moderátora, že od jihozápadu se blíží lijavec s vichřicí a proto musí program uspíšit, aby se stihlo sklidit, přišel Michal Braxatoris. Původně jsem si myslela, že jeho zařazení po Evě bude dramaturgickou chybou. Že zlehka rozněžněné publikum bouřliváka, tak jak ho znám z dua BaF nebo Bafala, nevezme. Ale to jsem teda koukala. Objevil se sympaťák v sáčku. Žádná pletená čapka vražená hluboko do očí, jak chodil na Zahradě loni. A hlavně byl úplně jiný i jeho repertoár. Nestačila jsem se divit novým písničkám, napsaným pro sólovou desku, kterou míní na podzim vydat; stejně tak i nezvykle klidnému projevu. Základ v uhrančivém hlase a zajímavých textech je ovšem pořád stejný, tady je to pořád Braxa. Jen z nějaké jiné stránky, kterou doposavad na festivalových pódiích moc neukazoval.
Ač jsem byla z jeho vystoupení hodně nadšená, nedoposlouchala jsem druhý přídavek do konce, neboť vidina zmoklého počítače v zákulisí amfiteátru nebyla dvakrát příjemná. Ale oni mu určitě další příspěvky nepovolili, protože varující zprávy o postupující bouři byly docela hrozivé.
