Ale tvůrci desky, o které vám chci něco napsat, přistoupili k celému dílku s takovým nadhledem, že jedinou možnou informací o díle je popis, ne hodnocení. Kapela se jmenuje St. Woody a jejich deska Fantomas Liberation. Už pohled na obal napoví, že jde o naivistické dílko – obal tvoří obrazy Fantomas v Irsku a Fantomas ve Skotsku. Na obalu je věnování: Nehynoucí památce K. Maye, J. M. Trosky a J. Maraise. Deska byla natočena ve studiu ATOL při ZUŠ Česká Lípa. Hlavní osobností skupiny je Johan Polanecký, který je uveden jako editor, ale odhaduji, že je také autorem a textařem. V kapele hraje na několik nástrojů, jmenovat budu jen ten, pod kterým si nic nedovedu představit: tsymbalul. Kromě něj účinkují v kapele David Singer, kuuhlam, Petr Los, karpes a potlačení tvůrčích záměrů ostatních autorů skladeb, a Ladislav Benda (celkem běžná sestava bicích nástrojů). Na desce kromě několika hostů účinkovali i Simca 1500 a Orient Express.
Texty jsou naivisticko-surrealistické a z pouhého poslechu naprosto neuchopitelné, střídá se čeština, slovenština, francouzština a angličtina. Zmíním jen některé názvy: Kytice v barvě hrocha, Semerádova trýzeň nebo Ve stínu Padišáha. Ocituji kousek textu skladby Nahodilé věci: Zvuky a pocity/vůně tápání/barevných světů/ananasů v trávě… Co se týče muziky, tak u skladeb je uváděn „žánr“: rock, slow-fox, modern country, popbeat, twist, chanson, waltz, synkopický čardáš, psychobilly a orient marš.
Desku jsem dostal do Brány. Přiznám se, že odvahu uvést v rádiu jsem našel právě u těch dvou skladeb, které soutěžily (Husband´s Tune – modern country a Semerádova Trýzeň – waltz), ale odhadoval bych, že Radio 1 by si z desky také něco vybralo a kdoví, kdo ještě. Deska se musí poslouchat spíš jako pozvánka na koncert té kapely, protože osamělý posluchač brzy propadne depresi nebo rozčilení, že si z něj hudebníci dělají legraci a schválně jej roštují bloudícími plochami muziky či překvapivými dráždivými zvuky, do skladeb jakoby nepatřícími. Nebo na nějaké již slušně rozjeté párty – kde se jen místy budou vynořovat fragmenty skladeb z všeobecného hluku.
A proč to píšu – proto, že mě deska zaujala i „dráždila“ současně, proto, že jsem jí po celou dobu poslechu nedokázal rozluštit, ale současně si nechci nechat dojem z ní pro sebe – třeba ji někdo dešifruje. Její kouzlo není v technické či umělecké kvalitě a vyjádření, ale spíš v té vůli dát průchod svým dojmům a pocitům, v kouzlu mystifikace a snaze pro tu mystifikaci také něco udělat. Každý to dává najevo jinak, způsob, kterým je to provedeno na desce, není přesně způsob, kterým bych dával najevo své pocity já, ale je tu a já jsem vám musel o ní povědět.
(Tak a teď už dej, Fantomasi, tu pistoli pryč, jo?)
