Právě na Ostrůvek jsem zamířil v pátek 29. června, krátce po svém příjezdu do Strážnice. Scéna patřila interpretům do 18 let, mezi nimiž jasně dominovala písničkářka Ilona Riedlová, obklopená skupinou Louisiana. Ta má mimochodem (v sestavě ještě bez Ilony) na svém kontě už tři alba a ono kritérium „do 18 let“ v ní splňuje pouze zmíněná zpěvačka. O tom, že se z relatině nové členky Ilony stává ústřední postava Louisiany, svědčí i poznámka kapelníka Romana Záruby, že se skupina přejmenovala na Ilonu a její chlapce.
Největší zážitek celého dvoudenního festivalu přinesl páteční večer. Za pět a půl roku, co pracuji v rádiu, jsem si poprvé dopřál ten luxus, sedět několik hodin mezi „obyčejnými“ diváky, sledovat jedno vystoupení za druhým a netočit žádné rozhovory v zákulisí. Program otevřeli tři písničkáři: každý úplně jiný, přičemž žádný do škatulky „písničkář-folkař“ zcela nezapadá. Stan da Kahuda přednesl několik písňových a básnických miniatur (jako například „Masák / nasák“), Zuzana Homolová (s doprovodným houslistou českého hudebního jména – Smetanou) připomněla posluchačům něco z krvavé historie Slovenska v době uherské nadvlády, Jiří Schmitzer předvedl, že se bigbít dá hrát i s akustickou kytarou (mimochodem Loutka, kterou své vystoupení zahájil, pro mě byla písní večera).
Další blok sestával z prolínajících se skupin Koa, Neřež a Nerez (ano, trio Navarová, Vřešťál a Sázavský se na chvíli opět sešlo na jednom pódiu). Zuzana Navarová dokázala, že i bez Ivána Gutiérreze hraje její kapela skvěle. Gutiérrezovy pěvecké party převzal Mário Bihári, čemuž odpovídala i drobná změna textu skvělé písně Nechoď nikam („Kdo ti to, Mário můj, uvěří…“ namísto původního „Ivane“). Při krátkém vystoupení obnoveného Nerezu samozřejmě nechyběly notoricky známé pecky jako Za poledne nebo Javor.
Vyvrcholením prvního večera festivalu byl více než dvouhodinový koncert Jaromíra Nohavici a Čechomoru. Vzhledem k tomu, že jsem se dosud na žádné jejich společné vystoupení nedostal, moc jsem se těšil. A nezklamal jsem se. Jarek Nohavica trefně poznamenal, že budou hrát „různé“ písně. A tak zazněly pecky Čechomoru (Až já půjdu povandruju, Górale, Pivničková), skladby z loňského ), výborné kousky z Divného století (například Petěrburg), čím dál oblíbenější Pane prezidente atd, to vše velmi umně namixováno do sledu, který byl vše, jen ne nudný.
Sečteno a podtrženo: večer ve složení: tři netradiční písničkáři (Kahuda, Homolová, Schmitzer), propletenec Koa & Neřež & Nerez a uskupení Nohavica + Čechomor byl pro mě asi nejlepším koncertním zážitkem za posledních pět let.
Zajímavé momenty přinesla i sobota, kterou jsem však strávil méně divácky (osobními i pracovními rozhovory s interprety, návštěvou tiskové konference apod.). Standardně kvalitní podívanou předvedl večer Folk Team (ten jsem si z hlediště vychutnal), v odpoledním programu jsem si s chutí poslechl Pepu Lábuse & spol. Samsonovi a jeho partě, Fleretu, Janě Kirschner a dalším se omlouvám, neboť jejich vystoupení jsem sledoval méně pozorně, a tudíž nemohu hodnotit. Stejně tak jsem se nedostal na noční tancovačku na Ostrůvku. Chtěl jsem se v neděli vrátit do Brna relativně včas, takže jsem na probdění noci rezignoval.
Děkuji tedy organizátorům i účinkujícím za skvělý zážitek a budu se těšit na příští rok. Prý se má otevřít ještě jedna scéna. Kdybych měl přece jen vymyslet nějakou výtku, pak by mířila na ty návštěvníky, kteří v plném hledišti kouří a ani nemají tu trošku slušnosti se zeptat, zda to kolemsedícím nevadí. Mně to vadilo hodně.
