Nevíte, co je to skutečně folk? Chcete vědět, kdo patří do nové folkové vlny? A co spojuje Peterku s Mertou? Máte pocit, že vidíte něco jiného, než slyšíte? Díváte se na estrády?
Před nedávnem jsem si kvůli seriálu Legendy folku a country pořídil video. Jenže samozřejmě nezůstalo u nahrávání jen tohoto seriálu. Jak se dalo čekat, zaznamenávám veškeré pořady s našimi žánry, které bych jinak asi neviděl. Ať už z důvodu nedostatku času v té dané chvíli, nebo proto, že běží v době, kdy pracující menšina v naší společnosti dávno spí. O dvou z nich bych rád krátce referoval. Nečekejte ovšem žádnou hlubokomyslnou úvahu, to rád přenechám jiným.
Chraňte svého umělce, aneb večírek písničkářů na Chmelnici, tak se jmenoval pořad natočený v roce 1991, který Česká televize nedávno (nad ránem) reprízovala. Podle názvu se dalo vytušit, že půjde o pořad Jana Buriana a já se těšil, že uvidím třeba Jiřího Dědečka nebo jiného ze svých oblíbených písničkářů. Omyl. Honza Burian po počátečním povzdechu, že téměř všechny návštěvníky v sále zná osobně, připomenul své vypískání na Letorostu ve Svojšicích, ozřejmil divákům, že tam jezdí folkoví fanoušci, což jsou ti lidé v zeleném se sombréry, kteří se oslovují jako kamarádi. (On pro změnu oslovoval diváky výrazem „přátelé“.)
Sestava hudebníků, kterou jste mohli na svých obrazovkách vidět, však byla rozhodně zajímavá. Michal Jůza zazpíval píseň Láma byl mladý a pihovatý a také song Kráva je materialistka. Fyzického básníka Petra Vášu uvedl hostitel slovy: „Folkový přítel z Brna vám předvede, jak vidíme ten folk my“. Jen co začal fyzický básník rozhazovat rukama a svíjet se (promiňte, opravdu to nemyslím pejorativně, jen to neumím popsat jinými slovy), publikum se začalo smát. Nevím, měl jsem pocit, že to rozhodně nebyl výsledek, kterého chtěl Petr Váša svou produkcí dosáhnout.
Skupina Manželé předvedla jednu velmi nenápaditou píseň, která si asi měla dělat srandu z folkových festivalů, trampů, vlajky a podobně, ale dle mého z toho vylezl trapas. Odpusťte malou odbočku. Pokud by mě někdo obviňoval, že nesnesu, když si lidé střílí z něčeho, co mám rád, musím protestovat. Jsem totiž skálopevně přesvědčen, že by se sranda měla dělat z kohokoli a čehokoli, kromě lidských tragédií (mám rád Čtvrtníčka, Sklep, Zeleného Raula, Allena, Cimrmany…), jen to prostě musí mít nápad. A ten zde jaksi nebyl. Jeden z členů „ultrafolkové skupiny“ Před vašim letopočtem pro změnu stál na hlavě a na krku měl cedulku „stojím na hlavě“. Další dva seděli před televizí se zavázanýma očima (vždy mě potěší, když někdo pranýřuje „televizní kulturu“ v televizi) a z nahrávky se ozývalo: „Ať je každý duševně zdráv, ať je každý duševně zdráv…“.
Tak toto prý je (nebo vlastně byla v roce 1991) „nová folková vlna“. Ještě se divíte, že folk je menšinový žánr? Ale konečně se dostávám k tomu, proč to všechno píšu. „Protože jsme nevěděli, co je to folk, pozvali jsme si známého kritika Josefa Vlčka, aby nám to vysvětlil“, uvedl Jan Burian svého dalšího hosta, který podle vlastních slov „recenzuje všechno“. Abych vás nenapínal, folk „od Peterky po Mertu“ je podle pana Vlčka „špatná poezie nebo blbý humor, a to se zpívá“. No vidíte, kdyby měl program ČT2 větší sledovanost, mohl být konec věčným dohadům, co že to ten folk vlastně je. Pak samozřejmě nemohla chybět historka, jak to bylo hrozné, když museli jet s Lindaurem na Portu a tam všichni vstávali na Vlajku. Pak je (stejně jako kapelu Manželé) nechtěla nějaká holka, protože nebyli v zeleném. Nebojte se, včas se jim podařilo utéct a nic vážného se jim nestalo. Ještě jsme se dozvěděli, že „folk je mrtvá záležitost“ a že „badatelé zabývající se protifolkovým hnutím na začátku devadesátých let“ si na pana Vlčka určitě vzpomenou. S jistou škodolibostí si dovolím tvrdit, že na to, že jsou „mrtvou záležitostí“, vypadají naše žánry ještě poměrně živě.
Druhý pořad, o kterém zde budu psát, mě už tak nepobavil. Jednalo se o říjnové vydání magazínu Aport, v němž vystoupil mimo jiné i Pavel Žalman Lohonka. Opět bych rád podotknul, že proti tomuto písničkáři nic nemám, naopak mám všechny jeho desky a Spol patřil vždy k mým oblíbenějším kapelám, i když toto konstatování se více týká spíše předchozích sestav. To jen abych nebyl považován za zaujatého. I když proti písni, která zazněla v Aportu, asi trochu zaujatý jsem. Zpívá se v ní: „Jestli přijdu o tebe, jestli přijdu do nebe, bude dobře, zdá se mi, až se vrátím na zemi“.
Slyšel jsem ji poprvé na (nádherných) Vánočních prázdninách v Telči a nevěděl, zda je to popík, nebo zda jsem jenom nepochopil text. (Ne, nedělám si iluze, že chápu všechno, nemám totiž plnovous a nesedím v Katovně.) Pro variantu mého nepochopení textu svědčí i další úryvek „v Tibetu a v Nepálu, potkáme se v Astrálu“. Nechci ovšem hodnotit samotnou píseň, chápu také, že někomu se něco líbí a jinému zase ne. Jenže když jsem viděl televizní ztvárnění této skladby, nějak se mi to spojilo a nepomohlo mi ani připomenutí, že se Žalman vcelku často vyjadřuje nelichotivě o popíku v televizi.
Abych to trošku vysvětlil. V jakési místnosti stál Žalman s akustickou kytarou, vedle něj Honza Brož s elektrikou (bez drátu) a v pozadí Jindřiška Petráková. Toť vše. I přes zjevnou snahu účinkujících působilo „stínování“, nebo lépe řečeno, něco, co by se dalo nazvat „dělejme, jako že to hrajeme“ značně nevěrohodně. Z televize se totiž k popsanému obrazu linula nahrávka písně z nově vydané desky. Dokonce s velmi výraznými bicími, které také nebyly nikde vidět. (Dám stokrát přednost živému záznamu hudby, nemám totiž pocit, že ze mě někdo dělá vola, i když by to bylo nástrojově chudší a třebas i nedokonalé.)
A po všech těch slovech a debatách o hrůzách popu v estrádách si musím položit otázku: KDE JE VLASTNĚ TEN ROZDÍL? Vždyť v oněch zesměšňovaných „show“ také (třeba) Petr Muk poskakuje s kytarou a za ním „hraje“ neviditelná kapela. Ptám se, protože to netuším. Rád se nechám poučit.
