Pomalu přichází podvečer prvního dne Folkové růže a před plovárnou se začínají scházet lidé těšící se na večerní Taneční večírek. Krátce před sedmou hodinou se ale nad Jindřichovým Hradcem začínají stahovat těžké mraky a zvuková aparatura společně s diváky a skupinou afrických „černoušků“ se přesouvá na Střelnici.
Zvukař opět postaví svou aparaturu a slova se ujímá Milda Vokáč coby konferenciér. A pak nastává hodinová show, při které běhá mráz po zádech. Na pódium přitančí 17 Afričanů a zcela bez pomoci zvukaře zpívají svou první píseň doprovázenou (stejně jako všechny ostatní) pouze rytmickými nástroji. Texty zhodnotit nemohu, neboť jsem jim nerozuměla, ale stejně jako ostatní diváci v sále jsem po celou hodinu jejich vystoupení tajila dech a nadšeně tleskala. A bylo proč: nádherné hlasy (od basu až po soprán), fascinující tanec a především nádherná atmosféra, kterou dokázali během chvíle navodit. Uprostřed svého vystoupení předvedli také hereckou scénku, která byla neméně poutavá než zbytek jejich produkce. V závěru se projevila jejich vstřícná povaha (kterou jsem si ověřila již cestou na Střelnici), když doslova „vytáhli“ diváky na pódium a zatančili si s nimi. Pak už jejich show skončila a oni skromně odešli (nebo spíše odtančili) z pódia. Po malé chvilce už seděli mezi ostatními diváky a vyčkávali příchodu dalšího hudebního uskupení – tedy Fontanely.
Ta se chopila nástrojů a spustila první bluesovou skladbu. Taneční večírek v pravém slova smyslu tedy mohl začít. Již při druhé písničce se na malém „parketu“ za zvukařem objevili první odvážlivci se svými tanečními kreacemi. Nevýhoda tanečních kapel je, že lidé příliš nestíhají vnímat texty a vlastně ani pořádně melodii – ani já nejsem výjimkou. O Fontanele jsem tedy schopná pouze říct, že hrají blues a že se lidé na jejich písně snaživě vlnili. Večer zakončila kapela z Tábora – Telegraf. Rychle se „nadrátovali“ a spustili takový malý folk-rockový nářez. Společně s tanečníky na parketu (mezi nimiž byli i “naši černoušci“) si zatančil i perkusista, který tančil po pódiu s tamburínou v ruce. A tak večer příjemně ubíhal a najednou tu byla půlnoc a s ní konec programu. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale mně se odejít nechtělo a na tento večer budu ještě dlouho vzpomínat.
