Press "Enter" to skip to content

FOLKOVÝ KVÍTEK V PRAZE NAKONEC NEZVADL

Počasí se nejspíš rozhodlo akci mohutně propagovat, poprvé jsem absolvoval cestu přes Prahu bez svetru a řečeno s Lewisem Carollem „bylo smažno, lepě svihlí tlové se batoumali v Bohnicích“. Do Divadla Za plotem jich ovšem mnoho nedobatoumalo. Čtyři přihlášení byli pravda víc než loni, kdy se muselo pražské kolo zrušit, jenže pamětník se neubrání nostalgické vzpomínce na první ročníky s dvojciferným počtem účastníků. K tomu přímo na místě vyšlo najevo, že jeden z přihlášených si nepřečetl pořádně propozice a moc se divil, že ve věku padesáti let soutěžit už nemůže. A aby nervozity nebylo málo, o dalším z přihlášených se ještě deset minut před začátkem nevědělo, kde je. Když dorazil, byl to téměř důvod k malé oslavě.

Jak vypadá profesionalita v praxi, předvedl spíkr Luděk Khebl, jenž bez ohledu na nevelký počet diváků v sále uvedl odpoledne vpravdě protřelým způsobem. Zahřívací kolo před samotnými soutěžními vystoupeními dostal do rukou Jeroným Lešner. Ačkoliv o kritiku u mě často nebývá nouze, musím upřímně napsat, že mě Jeroným nadchl. Od loňské Porty, kdy jsem ho slyšel naposledy, nesmírně vyrostl hlavně v kytarové technice a jeho písničky začínají zdálky pokukovat po mistrovských dílech Karla Plíhala (snad jen jestli toho pickingu nebylo během dvaceti minut až příliš), závěrečné Rozbíjení džbánu s hrou na hmatníku oběma rukama je pak výletem do mírné esoteriky, ovšem bez obvyklé holčičí hlasové hysterie.

A pak už nastoupili jednotliví borci. V první dráze to byl Petr Ovsenák z Nelahozevsi. Už z prvních tónů bylo zřetelné, že zatím hraje a píše písničky jen tak pro radost a spíš nesměle zkouší a hledá. Žádný velký drajv a žádné složité texty, ale také nic, co by uráželo. Jeho největší rezervy jsou v technice zpěvu (pražské velmi otevřené samohlásky) a propracovanosti písniček.

Jako druhý přišel na pódium Jakub Dorňák z Berouna, a to v klobouku a s kytarou v trampském ponosu. Jeho dřevorubecká přímočarost a sebejistota nezmizely ani po ne zcela tradičním průvodním slově Luďka Khebla. O to víc mě překvapilo, že dvě z jeho tří písniček měly netrampský obsah a Jakub je zahrál a zazpíval suverénně ve stylu Karla Kryla. Ta třetí, pravda, jeho vystoupení poněkud shodila, i průvodní slovo by stálo za to proškrtat a propracovat.

Soutěžní blok uzavřela „domácí“ Martina Trchová. Ta se loni už finále Kvítku účastnila a bylo to na jejím projevu znát. Žádná nervozita ze zpěvu před lidmi, pěkný nosný hlas, vlastní tvorba bez banalit. Její písničky jsou zatím, pravda, takové ty klasické citové adolescentní „depky“, a proto jsem se ke konci už trošku nudil. Sem tam mě vyrušil nějaký přehozený přízvuk, ale i tak Martina jednoznačně předčila oba soutěžící chlapce. A pokud do svého programu na Konopišti dá nějakou kontrastní píseň, nemusí být bez šancí.

Na pódium poté naběhl Kvokál, a zatímco rozpumpovával posluchače k folkové extázi, v blízkém baru se radila porota. K rozhodování si šéf Kvítku Jirka Hopp pozval Pavlu Marianovou, Jeronýma Lešnera a mě. A bylo to docela hladké – na Konopiště pojedou Martina Trchová a Jakub Dorňák.

Honza Hučín

Honza Hučín