Press "Enter" to skip to content

HLEDAJÍCÍ SESTRY STEINOVY

Lucie a Karolína už dávno nejsou teenagerky, mají vlastní rodiny a jiná příjmení, přesto se na většině alba objevují typická adolescentní témata: pocit vlastní bezcennosti a beznaděje (Míň než já), zoufalé hledání pomocné ruky (Usnu), touha po jistotě dětství (Studánka) nebo po tichu a ztracení se ze světa (Můj nejzlatější podzime, Usnu, Bez adresy a v náznaku snad i Temná chodba), iracionální nenávist k bývalému nápadníku (Příteli z mládí), odpor k příliš bezproblémovým a pozitivním lidem (Pane cukeríne). To vše tvoří podstatnou součást prožívání lidí přibližně od  šestnácti do dvaceti let a bylo by chybou to považovat samo od sebe za cosi podřadného, směšného a nedospělého. Už jenom proto, že některé otázky pramenící v tomto věku si každý z nás nese s sebou a řeší po celý život. Důležité ovšem je, jak se s těmito náměty autorka (podle bookletu je to výhradně Karolína) vypořádá. A tady jsem zklamán. Písničky ve své většině zcela zapadají do řady těch, které jsem slyšel od studentů a studentek v blízkosti maturitního věku. Jinak řečeno, slyšel jsem spoustu horších, ale také (a to zejména pokud jde o text) i spoustu lepších.

Texty písniček sester Steinových většinou představují nějakou tísnivou nebo konfliktní situaci, ve které se autorka snaží zorientovat a nějak ji vyřešit – často únikem (Usnu, Krupobití) či agresí (Pane cukeríne, Příteli z mládí). Nad převládající nejistotu vyniká v druhé polovině cédéčka blok čtyř písniček, v němž se dívky posouvají k prostému, ale účinnému vyjádření pocitů (Hukot hory, Řeko mojí duše), k síle a oddanosti lásky (Budu tvoje síla) a k jinotajnému příběhu (Balada). Bohužel nasazená laťka nevydržela do konce desky a shodila mi ji hned následující titulní Lilie polní – jednak se mi zdá, že jde jen o nenápaditou aktualizaci biblické narážky, jednak se její význam posunul: zatímco Matoušovo evangelium na konci 6. kapitoly mluví o přehnané starostlivosti, podání sester Steinových (jak ho vnímám) kritizuje hlavně nadměrné přemýšlení a vyptávání se, a to je něco jiného. Zůstal tak ve mně lehký dojem rozpolcenosti alba – v ostatních písničkách se přemýšlí vydatně.

Už byla řeč o tom, že deska je zaměřením textů blízká určité věkové skupině, velmi pravděpodobně jí bude blízká i vyjadřováním. Mrzí mě ovšem, že způsob, jak se na albu zachází s jazykem, je občas brutální. Obecná čeština se sice stala skoro běžnou normou, ale možná ve snaze o autentičnost padají pravopisná pravidla pod stůl i tam, kde to není příliš nutné a ani funkční: „kolena klekly“, zkracování dlouhých koncových samohlásek „horečnatym“, „nejhoršim“, „nevěřim“. Že si za tím Karolína stojí, plyne z bookletu, v němž je tohle všechno černé na bílém. Když se pak mezi tím náhle objevil anachronismus „rač je užívat“, marně jsem přemýšlel, proč. Rýmy se někdy povedou („ředkviček / u tyček“), spíše však odpovídají celkové úrovni textu: „snem / dnem / zdem / sem“, „hade / pade“, „o pomoc / a to moc“… Neúspěšně jsem bádal, proč v písni Neděle není místo „zpěvníků“ slovo „zpěvníčků“, když se to má(?) rýmovat s „hrníčků“. I nepříliš gramaticky jasný obrat „ Řekni mi řekni / kde budou poutníci spát dneska v noci / a ty jsi chtěla mít svět ve svý moci“ svědčí podle mě o tom, že textařka byla spíše v nouzi, než že by šlo o nějaký promyšlený umělecký záměr.

Promyšlené není bohužel ani frázování textu s hudbou. V úvodu druhé písničky jsem si poznamenal přízvuky „ty stuDánko“ a „chladný voDy“, postupně jsem s tím ovšem přestal, poněvadž prohřešky tohoto typu se deska  hemží. A přitom mi připadá, že v mnoha případech stačilo málo, zpěv by se s přízvuky scházel lépe a písnička by nic neztratila. Škoda.

Přeskočili jsme k interpretaci, jak jsou na tom dívky se zpěvem? Za pochvalu stojí zajímavá práce s dvojhlasem, sestry Steinovy se vyhýbají obvyklým postupům a dobře dělají. Kánon v písni Řeko mojí duše je opravdu skvěle proaranžovaný a zazpívaný, vůbec kánonické postupy jsou silnou stránkou tvorby obou sester. S technikou zpěvu si nicméně Lucie a Karolína hlavu nelámou, zpívají přirozeně (tedy, jak se říká, „jak jim zobák narost’“) a nemohu říct, že by to bylo vždy hezké a srozumitelné. Ano, hlasy mají naléhavé, sladěné a k temným barvám písniček se báječně hodící, o tom není sporu. Ale… Jedna z dívek (nevím která) má mimořádně široké samohlásky a tupé sykavky, což samo o sobě ruší. Když se k tomu sem tam přidá rychlá deklamace, občasné polykání koncovek, pohodlná výslovnost („z láskou“ místo „s láskou“) a přetrhávání frází, budete rádi, že booklet obsahuje texty písní. Pokud totiž písničky stojí na textech, měl by jim posluchač rozumět, ne? O ignorování délky samohlásek už jsem psal – i zde mám pocit, že by neměl být problém nezpívat „Pááánnóóó´“, „křičééét“, „ušiiii“ apod.

Na CD si dívky vystačily povětšinou s dvěma kytarami, jen někde se ozvou i baskytara, klavír, bonga, klarinet, fagot. Je věcí vkusu, jaký kabát písničkám obléci, snad bych při napětí a naléhavosti textů zvolil trochu rockovější nástrojový park a nebál bych se elektrické kytary či střídmých regulérních bicích. Lucie ani Karolína totiž na kytary příliš mnoho nepředvádějí (velmi často není znát, že hrají obě zároveň) a doprovod je tak u mnoha písní v podstatě stejný.

Abych byl spravedlivý, zmíním se s radostí ještě o bookletu. Seznam účinkujících, úplné texty, jedna fotografie dívek, vše v pěkné grafické úpravě.

Nekomerčnost, osobitost a alternativa, tedy pojmy, které se často (mimo jiné) uvádějí ve spojitosti s vydavatelstvím Indies, si naneštěstí podávají často ruku s amatérismem a diletantstvím. Je mi velmi líto, že první album sester Steinových po jeho poslechu zařadím právě do poslední zmíněné kategorie. Obě děvčata totiž podle mého názoru stále spíše hledají a jejich tvorbě by prospělo pár let zrání. Vydáním desky sice navázaly na úspěchy poslední doby (jmenujme třeba druhé místo v soutěži o písničkářského Krtečka na Zahradě), ale Lilie polní – zdá se mi – vykvetla až příliš prudce a předčasně. Přeji Karolíně i Lucii, aby toto album nebylo jejich poslední a aby svůj debut dokázaly o několik tříd překonat.

Honza Hučín

Honza Hučín