Když jsem se dověděl, že první album dával Ivo dohromady několik let, byl jsem přesvědčen, že si na druhé pěkně dlouho počkáme. Na první desku se totiž často vystřílí to nejlepší, a než textařské a skladatelské stromy přinesou dostatečnou úrodu pro další cédéčko, protočí se v řekách a atmosféře mnohokrát koloběh vody. Iva jsem ovšem podceňoval. Ačkoliv je album V letadle oproti debutu o osm minut kratší, pořád zůstává časově mírně nad standardem (přes 47 minut), kvalitou pak v pásmu špičky. K tomu mě přivedl poslech všech sedmnácti skladeb na něm. Pojďte poslouchat se mnou.
Několik akordů klavíru otevírá – tradičně v pomalém tempu – první stopu. Je do ní vyryt úvod stěžejní skladby V letadle, Ivo nás ale nechá jen ochutnat a po minutě, aniž postřehneme změnu, už nasloucháme stopě druhé, kde se potkáme s faraonem a filosofujeme o touze lidí nebýt zapomenuti. K tomuto tématu se, jak se ukáže, ještě vrátíme. Zatím Ivovi uletí Včely a my se můžeme bavit slovními hříčkami, zajímavými postřehy („Kdyby tak všichni lidi mohli bodnout za život jenom jednou“) a závěrem, v němž se postupně vyblbnou všichni hudebníci. Přechod od melancholického filosofa k písničkáři však není tak hladký, jak by se mohlo zdát. Po instrumentálce Hugo se dívá na televizi a furt přepíná, jejíž smysl mi trochu není jasný (neustálého přepínání jsem ve skladbě moc nenašel), přijde série čtyř „normálních písniček“. Řeka–Lužnice je melodické pohlazení, Lom mi učaroval svou opravdovostí a hloubkou obsahu. Tady jsem začal chápat, o co na této desce půjde: Ivo se vyrovnává s životními změnami, které ho odnášejí od bezstarostného klukovství plného snů („Nauč se lítat hned teď / roztáhni ruce a leť“) ke „svíčkám televizí“. Tedy bilancování ve dveřích z mládí do středního věku?
Jako by vytušil, že pomaláčů už bylo dost, rozjíždí autor dva rychlejší třídobé kousky: Sex on-line je sice jen popisem toho, co se děje na Síti sítí, ovšem i to stačí k působivosti. V Loudavém se klavír provalčíkuje vzpomínkami na Afriku a konečně zahodí za hlavu životní problémy, etno na nás vybafne z textu i aranžmá Telefonů a navazující Zácpy neboli tlačenice. Nešla ale připojit těsněji, bez dvoudobé pauzy? Takhle zbytečně na chvilku povolilo napětí. Od divochů zahraničních se přesouváme k divochům domácím v Dopravní zácpě na ulici Milady Horákové v 7 hodin ráno. Na rozdíl od první z instrumentálek je podle mě tahle vynikající, mám za to, že by o partituru mohli mít zájem i klasičtí hudebníci. Mimochodem jsem si uvědomil, jaký je rozdíl mezi Brnem a Prahou – na pražské třídě Milady Horákové je v sedm ráno ještě provoz s rezervou na stupni číslo dva. Talíř pohodových a bezproblémových porcí hudby završí po okraj Klavír ve křoví, určitě by si v něm s Ivem zaswingovali s radostí i V+W nebo S+Š.
Juchání ale už stačilo, praví muzikanti, a servírují milostný duet Uvězněná, uvězněný. Jasná citovka, i když vkusná, jenže u mě pořád vedou Řeka a Lom. Melancholie přibývá, v písni Vidět víc (mimochodem souvisí nějak s první deskou, která se jmenuje stejně?) tvrdí Ivo, že „je ve mně přítmí“, a v protestsongu Opilí čerti se potýká s pocitem vlastní zbytečnosti a neschopnosti čelit zlu. A pak znovu slyšíme, že „do černé bouřky letadlo letí“ a bilancujeme. Krásné zvukové plochy, moře jak od Liszta a flétnová mlha jak od Debussyho, na závěr výkřik „Nepřipravený!“ a kloužeme dolů k závěru s Rybami v hejnu. Snad Ivovi rozumím, ale kdo je větší tvrďák, může mu sentiment vadit a deprese z toho, že „nezbude tu po nás nic“, ho rozčílí. A to i přes kytarovou nádheru na konci. Vůbec celkově vysoká hladina vzedmutých citů na desce se u někoho může sem-tam přelít přes okraj (u mě to bylo jen pár kapek).
Vydýcháme tíhu a podíváme se na desku znovu, tentokrát na to, co s ní souvisí. Tak nejdřív muzikanti. Vedle Iva Cicvárka, stále lepšího klavíristy, kytaristy i zpěváka předvádějí své nástrojové mistrovství jeho věrné spoluhráčky Jana Havlová (violoncello, saxofon) a Petra Klementová (flétny a trochu také klávesy a klavír). Obě se uplatní i ve zpěvu, jejich pichlavé neškolené hlasy na mnoha místech perfektně sednou do aranžmá, jsou však i okamžiky, kdy se z předností stávají slabiny. Ty Ivo zredukoval volbou jiných pěveckých partnerů: nejlépe u mě dopadla Kamila Vozáková, jejíž výkon v Sex on-line nemá daleko k Pavlíně Jíšové, na druhém místě Lucie Cicvárková (na první desce ještě Hlaváčová) druhým hlasem úžasně dobarvila Řeku. Překvapivě nejméně se mi líbila Žofie Kabelková, svůj part v Uvězněná, uvězněný sice zvládla bez chyby, ale nezaujala mě ničím navíc. Zní mi jako kříženec hlasů Lucie a Kamily, čímž patrně ztrácí na zajímavosti. Sborů se ve dvou případech ujaly Mošny, jako obvykle intonačně jisté a rytmicky přesné (snad až strojově, což ne vždy je přínosem), jejich vícehlas ale tentokrát nevynikl tolik, jak jsme zvyklí. K tomuto pevnému základu přistoupili rovněž skvělí hosté – velmi tvořivý Hubert Ratschker s džezovou křídlovkou, hravý Martin Krajíček s mandolínou, nenápadný Jaroslav Panuš s kontrabasem a virtuózní, leč na mixpultu trochu zašlápnutý houslista Stanislav Palúch. To vše spojují dohromady neobyčejně promyšlená a na poslech někdy dost náročná aranžmá, za něž může především hlavní protagonista celé desky.
Měl bych asi i něco zkritizovat, že? Samozřejmě se na desce v ohromné haldě tónů najdou drobné nedůslednosti, zadrnčení (to violoncellové do pauzy těsně před koncem Klavíru v křoví snad stálo za ošetření), nepatrné rytmické neshody, ale to svědčí o tom, že zde hrají živí lidé. Iva-textaře bych se asi přeptal, zda se v Brně říká „cítím se nesvý“ a ne „nesvůj“, naopak „ze dvě deci“ uznávám jako dialekt. I některé ojedinělé slabinky v přízvucích přijímám jako nepodstatné. Naopak mi připadá, že tolik péče, co se věnovalo nahrávání, mohl věnovat i typograf bookletu. Vedle vypadlé poslední sloky z Opilých čertů mě při čtení dost ruší občasné velké mezery mezi slovy. Ovšem možná se dotyčný kochal vtipnými kresbami a četl si vynikající texty písní, tak třeba zapomněl. O relativní zbytečnosti skladby „Hugo…“ již jsem se zmínil, stejně jako o sentimentu a citovosti.
První deska končila silným paprskem naděje v Ozvěně pro křídlovku, vzpomínáte? Na téhle něco podobného postrádám. Jen doufám, že Ivo nepodlehne chmurám, že jeho muzika je zbytečná. Byla by to obrovská škoda a zároveň těžký omyl.
