O tom, jak, kdo, kde, co, s kým a proč hrál, se nebudu šířit – každý si mohl vybrat podle svého gusta, a když se mu nelíbilo na hlavní scéně, byla tu ještě scéna druhá a duhová, i když přechod mezi nimi, nebo dokonce z tábořiště u hlavní scény do autokempu vyžadoval několikero odevzdávání vrácenek. Člověk znalý festivalů věděl co a jak a ani ho to nikterak nezdržovalo. Pouze jednou jsem zažila frontu, když tuším po Kamelotu nastal hromadný odchod z hlavní scény na zadní louku. Na takovou invazi zájemců nebyli u brány připraveni, a tak jim vrácenky okamžitě došly.
Překvapilo a potěšilo mě zároveň, že na onom zmiňovaném tábořišti kontrolovali příchozí, jestli mají platnou vstupenku, a dále že tam bylo podstatně méně stanů, než v dřívějších dobách, kdy jsme v pátek odpoledne stěží hledali místo. Ono se na počtu návštěvníků s největší pravděpodobností výrazně podepsalo počasí. Já sama jsem se divila, že mi ani trošku nevadí předpověď na víkend a nechápala jsem, proč mě na to každý před odjezdem upozorňoval. Je také pravda, že po návratu se mě každý ptal, jak bylo, a když jsem se zmiňovala o mrholení, vyprávěli mi o slejváku. Buď měla Mohelnice štěstí a prudší deště ji obešly, nebo má každý jinou představu o pojmech vyjadřujících intenzitu deště.
No ale zpět k Dostavníku. Hezké bylo zahájení galaprogramu Poupaty, kteří přijeli částečně na koni (manželé Troníčkovi) a částečně v kočáře rozhazujíce perníkový pozdrav svého města; příjemné (zejména pro muzikanty) muselo být aplaudující publikum vyžadující další a další přídavky, povedený byl tradiční ohňostroj doprovázený Pár minutami kapely Cop, nádherné bylo zakončení dostavníku Nezmary s Miki Ryvolou.
A co mě ještě zaujalo? Tak třeba stánek s bio potravinami. To, že si nikdo do nedělního poledne nevyzvedl hlavní výhru a já si pro jistotu už nevímpokolikáté kontrolovala svoje číslo permanentky, které se bohužel přes noc nezměnilo. Návštěvníci poslouchající koncert v leže ve spacáku přímo pod nohama muzikantů (ono je pravda, že pod pódiem neprší) – docela by mě zajímalo, jaký tam byl zvuk. Kočárky a v nich snad budoucí návštěvníci festivalů, a kdo ví, možná i účinkující. Kamery filmující odpoledně večerní část galaprogramu, zejména díky velkému barevnému deštníku bránícímu divákům ve výhledu na muzikanty.
Zkrátka v Mohelnici bylo fajn, ostatně jako každý rok, a když „Mohelnický zvon ohlásil konec léta“ a my jsme si slíbili, že „se zase sejdem“, nechtělo se mi domů. Ale kdybych neodjela, nemohla bych se příští rok do Mohelnice vrátit, a to by byla škoda.
