Nové je i to, co bylo dobře zapomenuto, praví staré přísloví. A tak se nelze divit, že liberecký Jarret, ačkoliv existuje přes deset let a Krtečka na Zahradě získal už v roce 1996, obsadil přední místo v kategorii Objev roku (sic!) ankety F&C za minulý rok. První desku vydal před pěti lety, až letos jsme se dočkali druhé.
Srovnávat či ne? Pět let mezi alby je opravdu hodně velká mezera, přesto se tomu asi sem tam neubráním. Hlavním důvodem je to, že Jarret od svého stylu nikam neutekl, změny tak lze pozorovat především ve vyzrálosti jednotlivců i celku. Na nahrávce druhé desky se podílela skoro stejná sestava: kytaristé a zpěváci Bohouš Vašák a Michal Kadlec, zpěvačka Hana Skřivánková, baskytarista Marek Štulír, stálí hosté bubeník Jan Noha a foukačkář Jan Provazník; přibyli klávesista Michal Třešňák, pro lepší rozlišení přezdívaný Vlasta, a saxofonista Antonín Mühlhansl. Ačkoliv se počet členů zvětšil, zvuk se spíše projasnil, v řadě písniček zaznívá jen polovina i menší zlomek nástrojového parku. Podle mne k prospěchu věci. Snáze si tak všimneme detailů, které se skrývají v aranžích. Za zmínku stojí především Neřeknu ne, Venku zuří jaro, Nebudeme-budeme, zajímavé nápady ovšem najdeme prakticky ve všech jedenácti skladbách cédéčka.
Muzika plyne spíš v klidnější náladě, přes jednoznačně folkrockové instrumentální obsazení se velkého řvavého nářezu v podstatě nedočkáme. Pro mne ovšem jsou dlouhé plochy, kdy text písně je prakticky vyčerpán a muzikanti to ještě nějak musejí dostrkat k závěru (a jde někdy o minuty: Opovrhov, Hledám vzkaz, Užmito), jen vycpávkou. Nepozoruji něco zásadního, co by bylo ještě třeba dodat. Tam, kde je píseň kompaktnější, se její obsah nerozplyne, posluchač se ani chvilku nenudí a písničku si lépe zapamatuje, to je třeba případ vynikajících věcí Schoulená či Neřeknu ne. Troufnu si tvrdit, že vata v partituře výše zmíněným písničkám škodí, protože každá z nich sama o sobě má určitě na desce své místo. Pravda, po škrtech by se ale album nedostalo na potřebnou délku (už takhle je celkovým časem trochu pod průměrem). Lepší ošetření možná chtělo i Znamení blíženců, kde uprostřed písničky nelogicky vzhledem k textu poklesne napětí. A když už rýpu do aranží, měl jsem poněkud problém zjistit, že u závěrečné jinak moc hezké Nebudeme-budeme je rytmus ve skutečnosti dvoudobý, třebaže úvodní kytara nám sugeruje valčík.
Sdělení písničky obstarává především její text a melodie. Většinovým autorem a zasvěceným interpretem je Bohouš Vašák, pouze jeden text převzal od Jana Skácela (Píseň o nejbližší vině, svým vyzněním nejtemnější drážka celé desky) a na jedné spolupracoval s Martinem Kadlecem (Schoulená). Podařilo se mu přitom vyhnout jednotvárnosti a skvěle odlišil kousky pro svůj expresivní a emotivní hlas od těch, jež zpívá Hana Skřivánková. Oběma se pěvecky velmi daří, Bohoušovo občasné polykání koncovek jen podtrhuje dramatičnost textu, Hance sednou pomalé písničky trochu líznuté popem (Schoulená, Hledám vzkaz) i ty rychlejší, často ve dvojhlasu s Bohoušem. Kuriózně u ní číhá nebezpečí, že kapela nebude „unikát“, jak tvrdí název desky, ale připomene nejslavnější léta Marsyasu a Zuzany Michnové. Už u prvního alba jsem litoval, že na vícehlasy skupinu neužije, teď se sice na pár místech objevily, ale oblíbeným dvojhlasem zůstává stále zdvojení do oktávy.
Bohouš textař produkuje (a někdy reprodukuje) to, s čím se setkávají mladí lidé: leckdy složité mezilidské nebo vyloženě milostné vztahy, drogy, na pohled banální příhody ukrývající náměty k přemýšlení. Vedle mnoha poetických hříček typu „severozáchvat“ a „nevěrovýchod“, „tráva, co se nezelená“, „kostky ledu v zádech se s horkým dechem potkají“ se nevyhne ani gramatické nedůslednosti „rukama nohama vlasama prsty“ či smršti slov, v nichž je těžké se ihned zorientovat (Venku zuří jaro). Ale to jsou jen prkotiny, celkově jsou písničky opravdu o něčem.
Grafik patrně nejen umí velmi dobře technicky pracovat s Photoshopem (či v čem výtvarnou stránku alba zpracovával), ale má i cit pro detail a kompozici. Možná by bylo dobré ve velmi obsažném a informačně hodnotném bookletu k písničkám přidat pár slov komentáře. Vydavatel (Indies records) si každopádně připsal další zajímavou nahrávku, kterou asi nebudu poslouchat vždy úplně od začátku do konce, ovšem na těch pasážích, které do beden nebo sluchátek pustím, si velice pochutnám. Jarreti, budeme čekat na třetí CD zase pět let?
Jarret: Unika(á)t, vydalo Indies records 2002, celkový čas 41:41
Opovrhov – Snažíme se přeslechnout – Hledám vzkaz – Znamení blíženců – Schoulená – Neřeknu ne – Užmito – Venku zuří jaro – Píseň o nejbližší vině – Zakopaný pes – Nebudeme-budeme
