Press "Enter" to skip to content

JAUVAJS: JABKA V ZIMĚ

Recenzovat desku velké hvězdě není žádný kumšt. Kritik příliš neriskuje, neboť se s hvězdou většinou osobně nezná a každý z nich se podle vlastního mínění pohybuje v jiném patře proslulého cicvárkovského muzikantského domu. Ovšem se skupinou Jauvajs (tehdy vlastně Yauway’s) jsem se setkal poprvé v roce 1995, od té doby na sebe narážíme při různých předkolech a po klubech; jsme tudíž kamarádi, a to není ideální výchozí pozice. Proto jsem si od nich desku regulérně koupil, a tím si i koupil právo být upřímný a nestranný (či se o to aspoň pokusit).

Deska stála dvě stovky, což je za 34 minut muziky vcelku přiměřené. K tomu má zajímavě řešený obal, dobře ladící se zálibou kapely v hudbě britských ostrovů. Ačkoliv oficiálním vydavatelem je ARCO IRIS, spousta grafické práce proběhla svépomocí, dokonce samotný disk vypadá jako ručně pokreslený. Již z toho tedy odhadneme, že půjde o nadšené amatéry, kteří do cédéčka vložili maximum své energie a svých schopností. Jen škoda, že se na zadní straně bookletu setkalo tmavozelené pozadí s drobným černým textem, všechny údaje aby tam člověk doloval jako gumáky ze skotské bažiny.

Pokud z kresby na bookletu hádáte, že Jauvajs dává přednost líbezné muzice před agresivním nářezem, uhodli jste. Aranžmá tíhnou ke klasické muzice, z vln krásných a pěkně zahraných dvojhlasů příčné flétny (Jana Maternová) a houslí (Pavla Čujanová) občas špičatě či jedovatě zaštěbetá zobcová flétna a vykoukne sólová kytara kapelníka Jakuba Linharta, podpořená druhou kytarou a akordeonem (skvělý nápad!) Romana Opavského. Po technické stránce si u mě instumentalisti vysloužili jedničku s malým mínusem za některé drobné chybičky, dané tím, že se pro zachování atmosféry (i pro úsporu času, co si budeme povídat) natáčely základy najednou.

Škoda jen, že skupina nevyužívá ze zvukového spektra víc nižší část. Samotné kytary ani rytmické nástroje (nezbytný bodhrán obsluhuje Jana Maternová) nedají muzice potřebný odpich, a tak se stává, že se nástroje v čele se sólistou mohou přetrhnout, ale k podupávání nebo dokonce do tance vytáhnou jen málokoho. Zvlášť je to slyšet v ryze instrumentálních skladbách: The Old Grey Gander i Dinkies by si k obdivuhodnému Jakubovu výkonu na zobcovou flétnu zasluhovaly něco výrazného dospod, co by skladbu hrnulo kupředu. Skladba The Apples In Winter, podle níž se nahrávka jmenuje, sice nabízí křišťálově průhlednou harfu hostující Markéty Šalanské a k tomu již zmíněnou líbeznost, ale při své délce a pomalém tempu je k uzoufání nudná. To aspoň v The Blarney Pilgrim se něco děje, ojedinělé falše v houslích vůbec nevadí, naopak vdechují atmosféru živého provedení, posluchač navíc může bádat nad podivným klapáním, jehož smysl jsem nerozluštil – zřejmě za to někdo z muzikantů pořádně vzal. Mnohá doporučení, aby si Jauvajs pořídil basu, našla odezvu v osobě Pavla Mazance, jehož kontrabas jsem ovšem zaregistroval bohužel poprvé pořádně v Zemědělci, konkrétně ve falešném nástupu.

Vedle čtyř instrumentálek se na albu dočkáme osmi písniček. Pět z nich jsou tradicionály, dva dokonce velmi známé a letité: Shenandoah a Greensleeves. Ty ponechala skupina v původní anglické verzi, zatímco ostatní přetextovala a přidala k nim tři vlastní. Hlavním textařem a skladatelem je Jakub Linhart, pouze jednou předal básnickou propisku Janě Maternové (Plavčík). O čem tak mohou písničky ze Spojeného království a Irska být? Samozřejmě o lodích, moři, lásce a krajinném mystériu. Toho se přidržel i Jakub, pojal své texty civilně, bez ambicí na převratné poetické obraty, a řekl bych, že udělal dobře. Slova slouží písničkám a případné formální nedostatky v rýmech mi zde vůbec nevadí. V Janině textu jsem sice dumal nad tím, co znamená „zahrajem si třeba třešně“ a „sbohem, modrá bonito“, ale jinak se mi černý humor potápějícího se námořníka velmi líbil.

Texty ovšem musí někdo zazpívat. Zatímco čtyřhlasy ladí dobře a mají v naprosté většině případů moc hezkou barvu, sólově to už tak jednoznačné není. Na špičku pelotonu patří Roman, jehož tenor je mile chlapecký, jasný a intonačně zcela suverénní – zejména Greensleeves patří k jeho nejsilnějším místům na desce. Jakub reprezentuje drsnější polovinu mužské části, vnáší do poslechu vzruch a napětí (Krčma). Nejméně se mi libíl sólový projev Jany. Přechody mezi rejstříky u ní znějí velmi amatérsky (Člun) a přestože je na jejím hlase znát, že patrně chodila na hodiny zpěvu (operního?), působí na mě nepříjemně a nezrale – jako ztrémovaná sedmnáctiletá dívka zpívající na svém druhém či třetím koncertu. Booklet mi nepodal žádnou zprávu, zda nějaké sólo dostala i Pavla, z nahrávky jsem to nepoznal, proto se omlouvám, pokud jsem ji snad opomenul.

Jauvajs se na svém prvním albu prezentuje tak, jak ho už nějakou dobu známe: mladá kapela, pohybující se na úrovni regionu a oblastních kol soutěží, s jasnými hudebními preferencemi. U skupin jejího typu je podstatné, zda se budou zlepšovat (a to někdy za bolestivou cenu změny zažitých zvyklostí) a jejich druhé album už vystoupí z pásma průměru. Velmi bych jim to přál, ale podle mých osobních pozorování to právě bez výrazných změn v kapele asi nepůjde. Jauvajs je totiž na desce asi opravdu nejlepší, jaký může za současné situace být.

Jauvajs: Jabka v zimě (Krčma – Člun – The Old Grey Gander – Plavčík – Balada o dívce utopené – The Blarney Pilgrim – Shenandoah – The Apples In Winter – Čarodějka – Zemědělec – Dinkies – Greensleeves), celkový čas 34:00, vydalo ARCO IRIS 2002.

Honza Hučín