JE ALTERNATIVA K ALTERNATIVĚ?

Je nesnadné definovat, co to vlastně je alternativa. Pro někoho splývá s obecně nekomerční hudbou, druhý si pod tím představí revoltující dlouhovlasé undergroundovce, třetí si vykládá toto slovo jako totální negaci všeho obvyklého, pro čtvrtého je to identické s osobitostí interpreta. Pokud bych se přidržel doslovného překladu, vykládal bych si toto slovo jako „jinakost“. A právě v jinakosti, odlišnosti asi spočívá přitažlivá síla. Posluchači unavenému omíláním písniček na tři akordy spadne čelist, když jich slyší v písni dvacet osm; posluchač zvyklý na dokonalé hlasy a strojovou přesnost popových nahrávek je nadšen z živelnosti, skřehotání a neumění (koneckonců je mu to bližší); pro posluchače znajícího jen české a anglické písničky je východní folklór tím, co pro Kolumba Amerika. A tak jako každý potřebuje občas změnit prostředí, aby se vrátil do všedních dnů osvěžen, potřebuje každý z nás změnu i v tom, co posloucháme.
Odlišnost fascinovala i muzikanty v devadesátých letech, kdy se do trampfolkového, akustického a převážně kytarového zvuku začaly vkrádat saxofony, kontrabasy nahradily baskytary, místo španělek se v rukou kytaristů rozezněly električtí platýsové, za kapelami stále častěji rostla houština bicích, nebo si aspoň zpěvačka pořídila bonga. Za odvážnými průkopníky folkrockové alternativy vykročili všichni, kdo chtěli být nekomerčními muzikanty, až jsme najednou užasle zjistili, že to, co měla být jinakost, je dnes standard. Jak dál? Je alternativa k tomu, co mnozí považovali za alternativu? A jaká?
V květnu jsem na festivalu Mezi ploty slyšel hrát Neřež jen ve třech lidech a začal jsem tušit. Zdeněk Vřešťál a Vítek Sázavský byli kdysi dávno na Portě jedním z prvních kamínků uvolňujících lavinu. V touze po neotřelosti vlastní produkce je následovala horda muzikantů, kteří se hřmotně přehnali kolem, nakoupili hlučné nástroje a objevili v sobě bigbítový feeling. A hele: Zdeněk a Víťa jsou vlastně pořád na stejném místě, píšou zajímavé písničky, skvěle zpívají – a lidi začínají chápat, že přemíra nástrojů a kraválu zcela vymaže jakékoliv sdělení v textu. Chcete další příklad? Michal Braxatoris, zpívající s velkým drajvem a příslušnou nástrojovou kulisou nejdřív s BaFem a pak s Bafalem, se objeví na letošní Zahradě sám s kytarou a neobvykle klidným projevem uhrane publikum daleko víc. Rostoucí obliba vokálních skupin (v posledních třech letech vždy aspoň jedna taková získala Krtečka) je také signálem změny. Co tedy bude alternativou k dnešní alternativě?
Zdá se to paradoxní, ale možná návrat k prostšímu zvuku a oprošťování kapel od zbytečných nástrojů. Bude to pro muzikanty kupodivu větší zabíračka, protože v randálu leccos zanikne, kdežto sólově špatnou kytarovou techniku za nic neschováte. Těžší to budou mít asi i textaři – ze stejných důvodů. A aby to nebyla nuda, budou se muset kapely naučit víc pracovat s dynamikou a asi i s tempem. Ty, co to nezvládnou, nejspíš pak čeká anonymita v lese folkrocku, případně fúze s tvrdšími žánry.
Moc bych se nedivil, kdyby za několik let přišel třeba revival Mozarta. Ovšem děsím se toho, že se ten celý dav „alternativců“ přežene zpátky, odhazuje po cestě saxofony a bubny, nakoupí smyčcové nástroje a festivaly zamoří Malá noční hudba.
Naštěstí snad ten Vřešťál se Sázavským budou stejní asi i za deset let.

Honza Hučín