Úsporná varianta této recenze by mohla nadpisem skončit. Ale to by mi nejspíš neprošlo.
Rozchod tria Navarová-Vřešťál-Sázavský v polovině devadesátých let mnozí vnímali jako tragédii. Trojice, která pod názvem Nerez rozorala mezižánrové meze a zbořila zavedené postupy a zvyklosti, by měla umřít? Naštěstí se nikdo ze jmenovaných neodvrátil od muziky, naopak se zdá, že samostatné cesty Zuzany na jedné straně a Víti se Zdeňkem na druhé straně český folk spíš obohatily. Zejména Zdeněk se stihl profilovat i jako sólista, producent, organizátor, šéf agentury, hráč v Nohavicově doprovodné kapele, nakonec se ale obloukem vrátil ke své původní „profesi“: ke skládání písniček, zpěvu, hře na kytaru a pobytu v jedné kapele s lidmi, s nimiž je mu dobře. Však to taky prozrazuje jeho spokojený výraz na přebalu desky Ještě jednou, která vyšla u BMG tento podzim.
Když jsem Neřež slyšel hrát letos v květnu v pouhých třech lidech, byl jsem nadšený. Logicky se pak ale vetře otázka, zda se nadšení a živelnost podařilo přenést i na desku a zda tato nebude přehlcena hosty a jejich dalšími a dalšími nástroji. Odpověď na druhou otázku je velmi krátká: ne. U té předchozí to ale tak snadné není. Asi proto, že skladba písniček na CD se dost liší od toho, co zaznělo na festivalu Mezi ploty.
Čtrnáct stop na albu skupina rozdělila do tří částí. Při prvním zběžném poslechu není tak úplně jasné, čím se odlišuje první a druhá část, zato třetí je zřetelně bonusem – pravda, trochu větším. (Zajímavá reklamní hříčka: „deska, která má tři strany“.) Pokud budete poslouchat při nějaké činnosti, budete vnímat hlavně hudbu. Jistě si všimnete spousty aranžérských nápadů a možná budete přemýšlet, proč to celé působí ohromně vzdušně a průhledně jako třpytivá pavučina. Odpověď přináší pohled na instrumentální sestavu: pavouci použili hlavně akustické kytary (Zdeněk Vřešťál, Vít Sázavský) a violoncello (Magdalena Škardová), baskytara (taktéž Vít Sázavský) se objeví v „normální hrací době“ jen třikrát, perkusista Pavel Plánka si se zvuky svého arzenálu pohrává velmi decentně a každé písničce dává trochu jiný zvuk. A co k tomu? V jednotlivých kouscích Zdeňkova foukací harmonika, hostující housle, viola, klavír, elektrická kytara a dechové nástroje, vždycky velmi účelně použité. Aranžmá bylo i v dobách Nerezu hlavně dílem Víti a invence ho stále neopouští.
Změna nastala v hlasech. I když jsou na přebalu desky háčky nad „r“ a „z“ důmyslně maskované, nepokoušejte se o jakékoliv srovnání Magdaleny Škardové se Zuzanou Navarovou! Tím byste si tuto desku odepsali. Magdalena zpívá jinak, má vyšší hlas s barvou připomínající tu třicátá, tu sedmdesátá léta, intonuje spolehlivě a ničí poslechové stereotypy – to je prospěšné, i když působí neobvykle. Naopak Zdeněk i Vít zpívají tak, jak jsme zvyklí (a Víťa jako obvykle o trochu lépe, sám byl ke Zdeňkově intonaci v Ještě jednou a k jeho sem-tam rozbitému frázování jako hudební režisér velmi shovívavý). Kdybych měl známkovat, bylo by to za hudební stránku alba devět a půl z deseti možných bodů.
Co ovšem zaznamenáte při prvním poslechu rovněž, je nezvykle velký počet „pomaláčů“. První a pátá písnička jsou svou úderností jen osamělými útesy v poklidném moři. Když začnete soustředěně vnímat texty, brzy najdete důvod. Na desce a hlavně v první části v nich totiž převažuje smutek – můžou za to klikaté cesty lásky a vztahů (Ještě jednou, Zelené štěstí), životní ztráty a deziluze z nenaplněných snů (Octomilky, Bílý pták) či prostě jen neúprosně uplývající čas a „čekání na anděly“ (Letohrad, Mysterioso). Ano, písničky Nerezu nebyly nikdy do juchavého skoku, ale zdá se mi, že tentokrát je toho sentimentu příliš. Skvělá hudební stránka alba a moc pěkné obraty v textech (v tomto směru se mi nejvíc líbí hned úvodní Hladová zeď) jsou sice velkou oporou, ovšem i tak mi připadá, že pro řadu posluchačů bude problém písničky s tímto obsahem jen tak přijmout. Být to jedna nebo dvě, líbily by se mi; v takovémto houfu už je balvan melancholie příliš těžký a z perliček se stávají cajdáky. Výrazně tomuto dojmu napomáhá zařazení jímavé „pecky“ Mysterioso (společného díla Tomáše Poláčka a Františka Stralczynského – dej jim pánbůh věčnou slávu a dobrou muziku na druhém břehu…) s klavírním doprovodem. Nemohu si odpustit jízlivou poznámku – snad by jako originální marketingový tah mohla kapela přibalit k CD i kapesník.
Na odlehčení přicházejí v druhé části Nohavicovi Vlci, zazpívaní a zašeptaní jen s bicími a baskytarou, miniaturka Stodolecký kostelíček (bilancující, avšak tentokrát s úsměvem), rozsáhlá meditativní Pláž s opravdickým příbojem, pak se zdá, že je konec, ale vydržte půlminutu, bicí odťukají raz-dva-raz-dva-tři-čtyři a roztočí se vynikající reminiscence na Beatles Ne! Aspoň jeden splněný klukovský sen… Druhá bonusovka Žádný takový mě už tak nechytla, podobné satiry psal a zpíval Zdeněk i dřív (třeba Vysoká politika na albu Stará láska Nerez a vy) a vždy mi připadaly jen průměrné.
Zřejmě jste si mezitím stihli prohlédnout i booklet a zaskočilo vás, že si skoro nemáte v čem počíst. Nezbude vám, než dojít k počítači a strčit CD do něho, texty a dokonce i notové zápisy jsou v datové stopě disku. Co je ovšem trochu problém – z CD se mi v počítači nepodařilo přímo spustit muziku, je potřeba to udělat jinou cestou – poněkud nepohodlné. Časem jistě přijdete i na to, že když se chcete vrátit zpět, nesmíte klikat na tlačítko s nápisem „Zpět“, ale na větrník vedle něho. Tohle se ovšem napříště určitě vychytá, že? A snad na CD bude i víc informací, vedle cédéčka takových Nezmarů je neřežácké jen chudým příbuzným.
Až mi stavební firma dodělá byt a zprovozním svůj oblíbený přehrávač, budu si písničky z desky rád pouštět. Nicméně nejspíš jen jednotlivě, tak těžká de(p)ka najednou mi dala zabrat.
