Kolik skupin si už dalo slovo „folk“ do názvu, aby předem včas varovaly posluchače? Jen namátkou: Folkteam, Folklok, Folkšok. Juwel pop by tak neznělo, chápu.
Zřejmě reprezentační CD si vydala skupina Juwel folk. Svědčí o tom už péče, jakou věnovali bookletu – nejen že obsahuje všechny texty (standard), ale je doprovozen pěknými rodinnými fotografiemi, celý laděn do žlutohněda a tištěn na kvalitním papíře. Prostě knížečka. I co se týče počtu písní se skupina držela tradičního standardu, tedy 12 kousků – bohužel, tady to vyšlo na necelých 33 minut. Trochu škoda, protože CD dneska skýtá možnosti i dalšího projevení se kapely, nejen prostým hudebním záznamem. Ale budiž, možná i tímto chtěl Juwel folk budit dojem jisté staromódnosti.
Staromódnost – to bude asi to nejlepší slovo, charakterizující CD. Staromódnost v tom dobrém slova smyslu, přinášející osvědčenou kvalitu, nesměřující ani nenaznačující jakékoli experimenty, ale říkající: „Tady jsem, takový jsem, jiný nebudu ani být nechci“. Poznat je to třeba na aranžích nebo na výstavbě melodií. Ostatně ani texty nepřekvapují žádnými obsahovými či výrazovými krkolomnostmi, jsou však zručně a řemeslně odvedené a čas od času v nich posluchač najde zajímavé obratové nebo obsahové místo. Přesně v míře, aby to neupadlo do nesrozumitelných frází a vypovídají vesměs o hlubších polohách vztahu dvou lidí. Z té „lehčí“ oblasti je pěkná „Barová“ nebo „Lhář“, z té „závažnější“ pak Depresionismus.
Bezesporu ovšem pozici, kterou si vybrali, mají zvládnutou na jedničku a ještě se navíc v rámci ní dokáží pohybovat mezi žánry. Cestu dál ovšem taky neukazují, na druhou stranu je to lepší, než kdyby zaváděli do slepých uliček jako někteří inovátoři za každou cenu. V úvodním Psím počasí je skupina ještě rozpačitá, melodie i zpěv tak nějak bloumají, ale druhý Trojský kůň je přímočaře napsaná a bez zbytečných kudrlinek zahraná skladba s pěkným nápadem:..“ hlava se mi točí… to mě opouštějí moji strážní andělé…“. Vrať se do starých kolejí se bohužel vrací do starých kolejí první písničky – trochu se sice snaží navodit atmosféru Kamelotů, ale nemá silnou melodii. „Barová“ je na tom o něco lépe, Lhář o něco hůře. Recept: „Když nás nic nenapadá, napíšeme to v pomalém tempu“ zde přišel ke slovu, právě tak jako v Žádném chrámu. Vůbec se zdá, že ve výraznějších a rychlejších písních jsou víc doma jak muzikanti, tak autor hudby (vesměs Martin Rychtařík), tak i zpěvačka (Romana Rychtaříková) – a to je rozhodně perspektivní. Potvrzuje to titulní Všechno to, kde kapela zní skoro countryově. Město a Sofie připomínají jakési hudební torzo z dávných dob Nerezu, následující Kdo chodí v noci do zahrad evokuje Marsyas – kromě Sofie míněno v dobrém slova smyslu, Sofie je téma už poněkud rozmělněné, navíc syntezátor, evokující elektrofonické varhany skladbu vrací víc do minulosti, než je zdrávo. Klávesy v „…“ srovnejte s klávesami v Depresionismu a uslyšíte rozdíl napadnutého a vydřeného.
Za nejsilnější píseň alba považuji paradoxně „pomalý“ Depresionismus – stručný a přesto hutný text, přesně atmosféře textu odpovídající violoncello (však jej také hraje Jiří Hošek) a klávesy, které se takto výrazně také jinde nevyskytují. Je to příjemná deska, na soustředěný poslech a objevování stále nových fines při každém poslechu sice moc nebude, jako kulisa ale taky ne. Něco mezi tím.
Juwel folk natočil album ve studiu Jiřího Maška v sestavě: Romana Rychtaříková: zpěv, Martin Rychtařík: zpěv, kytary a syntezátor, Jan Masojídek: zpěv, foukací harmonika a kytary, Jakub Masojídek: baskytara, Jiří Holman: bicí a za účasti několika hostů.
Juwel folk: Všechno to. 2002
Psí počasí – Trojský kůň – Vrať se do starých kolejí – Všechno to – Žádný chrám – Barová – Depresionismus – Lhář – Město – Kdo chodí v noci do zahrady – Sofie – …
