Press "Enter" to skip to content

K SVÁTKU ZA TREST – PAVEL DOBEŠ

Kdysi kdesi se probíralo, co je více: zpěvák, nebo písničkář. Pokud to chcete slyšet, tak si tuhle desku pusťte. Zpěvák umí interpretovat dílo a myšlenky druhých, nemusí se s nimi ztotožnit, ale může to úspěšně předstírat. Vyvažuje to dokonalostí techniky zpěvu – no kdyby ještě blbě zpíval, kdo by ho poslouchal. Autorskému zpívání a hraní (písničkáři) promineme melodie, instrumentaci, texty i zpěv , řekněme na 90%, když to celé dohromady tvoří originální a jedinečný celek, podpořený osobností a osobitostí interpreta, autentičností jeho výpovědi. Jak to dopadne, když se písničkář dá na dráhu zpěváka, jsme dostali K svátku od Pavla Dobeše.

S napětím jsem čekal dlouhá léta na novou desku Pavla Dobeše (kompilační dvojCD nepočítám). Mám ho rád a budu ho mít rád i po tomto výkonu, jeho písničky mi pomáhaly v těžších okamžicích, i jsem se jimi těšil ve chvílích spokojenějších. Hodně věcí v nich je pravdivých, některé na první poslech, u jiných jsem tomu nevěřil a poznal jsem to až časem (Tum, tum, tum, Blažek). Říkal jsem si: „…cokoliv od Dobeše beru.“ Ale není tomu tak, síla jeho tvorby spočívá právě v jednotě melodie, textu, interpretace a instrumentace. Nezaměnitelný originál, kde pokud se poruší jedna složka, zmizí celé kouzlo. A tady se porušily hned tři.

Netvrdím, že by písničky Josefa Streichla byly špatné. Sice bychom v textech našli banality a samoúčelná opakování nebo zjednodušování či nedotažení tématu, ale psány do úst Streichlovi a jím zpívány by vyzněly přirozeně díky výše zmíněné syntéze jednotlivých prvků. Vzhledem k tomu, že na určité slovní obraty a výrazy nejsme u Dobeše zvyklí, ty špatné o to více vyniknou. Podobně je to s melodiemi a s aranžemi. Na desce se podílela kupa muzikantů, u úvodní písně jsem se dokonce lekl, založil-li jsem do stroje správné CD. Chybí typická výrazná Dobešova kytara a jeho drobné vyhrávky, které charakterizují jeho písně tak, že i parodující Bokomara je neopomněla zařadit na svou Antitrenkovou. Naopak dominují bluesové motivy a bluesová foukací harmonika (hraje J. Streichl), se kterými se Dobeš evidentně nestačil sžít. Při zpěvu zní od Pavla Dobeše mnohé protahování slabik nepřirozeně (Jaci jsme, jaci jsmeeee, jaci jsme-e-e-e ve Džbáncích) – posluchač si přímo říká, jak jinak by to zazpíval Dobeš (Benefice pro zrzavou holku), nehledě na to, že je někde hnán do výšek, které nejsou jeho doménou – Lucerna do dlažby, na co by položil důraz a co by zbytečně neopakoval jen kvůli efektnímu refrénu (srovnejte použití anglické výslovnosti v Bicyclu či v písni Mám lodní lístek s některou z Dobešových písniček, kde je angličtina) – a jak jinak to napsal Streichl pro sebe. V Písmenkové armádě nebo ve Století milovali se tu přímo cítíte, jak to Dobešovi nic neříká. Srovnejte si Sexuální radovánky třeba s Jarmilou nebo se Seděli jsme v první lavici – ve Streichlově pojetí vůbec nejsou Dobešovým tématem a Dobeš sám zřejmě z úcty k originálu nic ze sebe nepřidal. Miláčku s tebou je nevypointované. A u skladby Rádio hlásí nechám na vás, abyste si vyhledali dobešovský ekvivalent. Vyznění písniček je navíc ještě rozmělněno právě množstvím spoluúčinkujících muzikantů, kteří ze skladeb dělají místy šraml (zbytečný dojezd písně Lucerna do dlažby). Paradoxně „nejdobešovštěji“ zní Pavel Dobeš v závěrečném tradicionálu Ostrava je zakouřené město („streichlovsky“ nezní nikde).

Ani v nejmenším neupírám právo Pavlu Dobešovi experimentovat a vyzkoušet něco nového. Sólový zpěvák, kterému by autoři nosili své písně, z něj asi nebude. Jeho síla je právě v tom už poněkolikáté zmiňovaném celku. Jak říkal Cimrman, i nacházení slepých uliček je významné, právě proto, že se ukáže, kudy cesta nevede. Pavel Dobeš to na téhle desce ukázal, já si tu desku budu pouštět jen kvůli Dobešovu hlasu – což je docela málo, a budu se těšit na jeho další (už plně jeho) album – doufám, že ho nenapadne přezpívat třeba písně Žalmanovy, Nohavicovy či Plíhalovy. Cesta k tantiémům a plnění smlouvy s vydavatelstvím by to sice byla, ale jak se říká: cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Ostatně, k těm dobrým úmyslům – prostý člověk se může jen domýšlet, proč tahle deska vznikla: kromě podezření, uvedeného v závěru předchozího odstavce, se nabízejí bohulibější možnosti: Josef Streichl je Dobešův velký: a) kamarád, b) vzor, c) věřitel – a tak se Pavel Dobeš rozhodl takto vyjádřit své kamarádství/úctu/vděčnost/snahu pomoci. Ale o tom na bookletu (mimochodem, barevná kombinace růžové a bílé se fakt dobře čte, to už je možná až příliš na jednu desku) není ani slovo. A znáte lidi. Ostatně, když už z nějakého důvodu měla být deska Josefa Streichla, nezpívaná autorem, proč se nedalo dohromady písničkářů víc, každý by zazpíval jednu dvě písně a bylo by to. Tak se to obvykle dělává (např. písničky M. Hoffmana k jeho šedesátinám) – nebo má J. Streichl jediného přítele mezi písničkáři?

Pavel Dobeš: K svátku – Písmenková armáda – Džbánky – Benefice pro zrzavou holku – Pamatuj na Ikara – Bicycle – Sexuální radovánky – Rádio hlásí – Století milovali se tu – Co mi nese velká voda – Mám lodní lístek – Miláčku s tebou – Bez jména – Orlová – Lucerna do dlažby – Ostrava je zakouřené město.
Celkový čas 45 minut

Miloš Keller