Press "Enter" to skip to content

KALUŽE A VLOČKY

Ačkoliv během posledních let vystoupila tahle partička snad na každém významnějším festivalu (Telč, Zahrada, Porta, Svojšice, Růže …) a před rokem dokázala získat i Portu, tipuji, že pro značné procento posluchačů bude název kapely velkou neznámou. Takže první otázka zní, o kom je vlastně řeč?

Kaluže jsou ještě stále docela mladá pětičlenná kapela ze zapadlé východočeské obce jménem Pilníkov, a z houfu svých vrstevníků vyčuhují zejména dík značné nekonformitě v hudebním počínání. Chvílemi mi připomínají Nerez, chvílemi Majerovy brzdové tabulky a chvílemi mám pocit, že něco takového jsem ještě neslyšel. Nemá cenu zatajovat, že jsem Vločkami nadšen, vlastně mám pocit, že to, co napíšu nebude ani tak recenze, jako spíše pochvalný sleevenote, který mimochodem v bookletu chybí.

Z které strany začít? Tak třebas texty – vtipné, poetické, hravé i protestující, od každého trochu. Občas sice s obrácenými přízvuky, což někde vadí (Bál), ale jinde je to účelné (Nevěřím). Obsahují nezvyklá podstatná jména jako třeba Havrlant, Perutýn či Vozataj, krásné metafory (počítadlo z vlaštovek se k jihu rozsypává) i neuvěřitelné hříčky (pulci, tříčtvrťulci, celci a to už jsou vlastně žáby). Modrá světla jako novodobý protestsong výstižně charakterizují současný stav televizní zábavy. Když už jsem u té mluvy, ačkoliv většinou nekomentuji booklet, u Kaluží si nemohu odpustit poznámku, že stran hrubých pravopisných chyb by se v tomto případě červenal asi i prvňák. Stran výtvarného pojetí jsou však obrázky Ondry Paděry výtečné.

U muziky pilníkovských si jeden musí dávat pozor. Většinou nemá pevné tempo, hned úvodní Čaroděj se složitě zasekává a rozbíhá, což sice dobře ladí s textem, ale na druhou stranu vyžaduje pozorný poslech. Takže nemyslete, že vám CD doma pohraje jen jako kulisa k mejdanu. Ono by to bylo i škoda, protože Kaluže šijí aranžmá svým písničkám opravdu pečlivě. Tohle se musí slyšet, protože popsat slovy se to prostě nedá. Jak už to ovšem u kvalitních písní bývá, pouze jedna z deseti má šance stát se hitovkou, na Vločkách bych vsadil na Hej sude páprde nebo Žáby, případně jako dodatkové číslo bych vylosoval Modrá světla.

Už jsem docela popsal „o čem“, ještě mi zbývá „jak“. Výbornými sólovými ženskými hlasy Jany Bažantové a Jany Paděrové, které poněkud civilněji střídá tam, kde se to hodí, většinou Ondra Paděra. Pro zhutnění vokálu se nebojí občas spustit ani Honza Bažant a Martin Pachl, ale nejčastěji staví Kaluže na osvědčených zpěvačkách a dobře dělají. Zvukovou různorodost instrumentálně obstarávají příčná flétna, tenorový i basový saxofon, metalofon, samozřejmě akustická i basová kytara, různá dřívka, tamburíny, bubínky, rejže, kokosy, dokonce i klávesová foukací harmonika (tu jsem viděl zatím jen u Kaluží a Terne čhave, možná jednou taky přijde ve folku do módy, třebas jako v současné době cello). Podstatné u všech těch audio orgií (na koncertech přímo audio-vizuálních orgií), které Kaluže páchají, je to, že výsledný zvuk výborně koresponduje s textem, že je to setsakramentsky vypilované do detailů. To se jim to taky piluje, když jsou z Pilníkova…

Přes všechno, co jsem o Kalužích dosud napsal, mám dojem, že jsem stále neřekl vůbec nic. Ale můžou si za to samy, nemají točit takové desky, u kterých člověk ztrácí řeč.

David Jirků

Kaluže: Vločky se s ničím netajou, vlastní náklad 2001, celk. čas 35:42
Čaroděj, Do naha, Modrá světla, Nevěřím, Bál, Hej sude páprde, Podzimní, Síto, Někomu, Žáby, Na neduhy


David Jirků