Press "Enter" to skip to content

KAREL MARKYTÁN: KONEC SLADKOSTÍ

Konec sladkostí je výpověď zralého (47letého) muže. Muže, který asi nemá v úmyslu lámat rekordy na hitparádových žebříčcích. Muže, který vás neochromí výjimečným hlasem. Tentýž muž se však v minulosti několikrát představil jako výborný textař (Blázni umírají nadvakrát, Nechte jen balóny vzlétnou, Jakoby náhle) a nyní se poprvé výrazněji projevuje i jako hudební skladatel. Svým posluchačům má co říci. Jen to možná dělá moc nenápadně.

Nevím, zda šlo o záměr, nebo o můj subjektivní dojem, ale mám pocit, že svou nejlepší munici Karel vystřílel hned na začátku. Úvodní Bolelo mě pokládám za vrchol alba: Příjemná hitová melodie, pohodové bicí (naprogramované! – kde jsou hranice folku, resp. folkrocku?), melancholický hlas, k němuž sedne text o bolesti, vzpomínkách, o minulé lásce a také o něčem vyšším: „Bolelo mě, bolelo / rozpomnění na tebe / mnohé z nás už zmizelo / ne myšlenky na nebe.“

Už první píseň však předznamenává jednotící téma alba: Je to melancholie, smutek, všeprostupující bluesová nálada. Ačkoli první opravdové blues se do vašich uší line až s pátou skladbou (Sjíždím do Kalifornie), už v krátké V letním žáru (na CD uvedeno jako č. 2) se zpívá o blues, které se „houpá v bocích jako krásné brigy v docích“. Mimochodem právě v této skladbě se poprvé představuje také banjista Luboš Malina, jeden z nejvýraznějších Markytánových hostů. Mimochodem už zmíněná Sjíždím do Kalifornie je ukázkou vtipného spojení hudby s textem. Autor propojil téma „soukromého objevení Ameriky“ právě s bluesovou formou.

Téma cest a západního kontinentu se vrací ve skladbě Kanada s barovým (spíše než jazzovým) saxofonem Michala Žáčka. Kanada není v písni jen symbolem něčeho neurčitého („to slovo zní dobře v hlavě / je to tím / něco mi připomíná“), ale také krásným shlukem hlásek. Když je Karel Markytán v refrénu opakuje několikrát za sebou, zní to jako scatování.

Když se proposloucháváte jednotlivými písněmi, témata se stále opakují. Ovšem právě ono opakování a trvání starého nám Karel Markytán podává jako pozitivum. V baladě Vánoční je rád, že koledy „zní stejně krásně / jako loni a dřív / a děti úsměv neztrácí“. Hned následující píseň se jmenuje Jak léta k čertu jdou a ani v ní nevidí Markytán ubíhající roky jako něco negativního. Spolu se starším kolegou Wabi Daňkem v tomto duetu zpívá o věcech, „co daj ti zapomenout / jak léta k čertu jdou“.

Z poklidné atmosféry alba vás trochu vyruší Kača-boogie, ale ani v tomto případě nejde o superrychlou vypalovačku. Sám tuto píseň pokládám za jednu ze slabších, ale oceňuji Markytánovu sebeironii: „To chce mocný a skřípavý hlas.“ V závěru skladby zní příjemný jazzový klavír, který bohužel není zmíněn v bookletu (na rozdíl od ostatních nástrojů a sborů).

Následující Dělej, že víš je monologem otce k dcerce. Písnička je to něžná (což v kontextu tohoto klidného alba nepřekvapí), s tématem náhlého dospívání („sem tam jenom z povzdálí / zírám jak se stáváš / zvolna dámou“) se Markytán vyrovnává o několik tříd lépe než svého času Mirek Černý (Zatím co ty spíš). V písni znějí opět naprogramované bicí: „lehkonohé“ a decentní. Větším experimentem je krátká Dokud bude tráva růst, která připomíná taneční remixy v podobě, jak s nimi experimentoval Čechomor – elektronická smyčka neuráží, ale nemůžete si jí nevšimnout.

Celkový dojem z alba? Už jsem to naznačil: Konec sladkostí je výpověď zralého muže, výpověď melancholická, ovšem ne pesimistická. Pokud na hudbu rádi tančíte, bude vás Karel Markytán nudit. Toto je totiž solidní deska k poslechu, nejlépe na večer do sluchátek. Pro milovníky rozverných skotačivých hitů trochu nudná, pro pozorného posluchače však podnětná. Zaposlouchejte se a objevujte krásu klidu.

Vydavatel: Venkow Rec., a. s.
Rok vydání: 2001
Žánr: folkrock
Celkové hodnocení: dobré


Milan Tesař
Autor je redaktorem Radia Proglas a článek je uveřejněn s jeho souhlasem.


Milan Tesař