Protože mám pocit, že o dění ve světě FCT hudby v západních Čechách proniká do světa příliš málo informací, rozhodl jsem se zkusit něco proti tomu podniknout tímto pokusem o pár dojmů z plzeňského Konkursu Zahrady 2001.
Jistě příjemnou skutečností je, že hezký sál Divadla Čas byl poměrně slušně zaplněn. I když jsem měl pocit, že spíše posluchači, kteří na podobné akce moc nechodí a možná právě proto se za celý večer prakticky nedostali do varu a reakce na předvedenou hudbu byly takové „akademické“. Tedy zdvořilý potlesk a dost.
První a hned dosti početnou formací byla Bluegrass Collection z Plzně. Tato kapela se pohybuje na scéně již velmi mnoho let a ve velmi proměnlivém složení. Teď se zdá, že se pokoušejí o fúzi s irskou hudbou a neřekl bych, že by se jim to příliš vede. Zpěvačka má zajímavý, leč ne zcela zvládnutý hlas, jednotlivé nástroje se spíše potírají, než aby se podporovaly, dělalo to na mne dojem značného zmatku.
Pravým opakem bylo následující Tydlidum. Pro mne naprosto neznámá věc, ale taky, jak se ukázalo, nejlepší projekt celého večera. Jednoduché aranže, vycházející z možností jednotlivých hráčů (i když houslista, hrající současně na pozoun a v závěru též na pytel na odpadky :-), má zřejmě možnosti dost velké – ještě o něm bude řeč), zajímavé a místy i příjemně vtipné texty, hudební styl těžko zařaditelný, v jedné písni maličko inklinující k blues. Nebylo to nic, co by člověka zvedlo ze židle – což možná bude na překážku jejich případnému prosazení se – ale bylo to velmi pěkné, doporučuji.
Poslední soutěžní kapela před přestávkou byl Highgrass. Slovo „grass“ v názvu předurčuje žánr, v němž se hudebníci pohybují a kterému se v ničem nevymykají. Nejsem velkým milcem tohoto hudebního stylu, nicméně Highgrass rozhodně hraje lépe než spousta skupin předkládaných nám k poslechu nejmenovaným západočeským „country“ rádiem. Bylo to dobré instrumentálně i vokálně, ale nic nového. Vystoupení hostů – Slepé koleje a Míši Leichta (který celý večer také uváděl) jsem využil k vlastnímu občerstvení, takže budete mých dojmů ušetřeni.
Nuže pojďme dál – Fregata. Míša Leicht je uvedl jako folk vycházející z trampských kořenů a myslím, že se nemýlil. V textech i melodii a koneckonců i aranži je to určitě slyšet. Je to pěkné, sešlapané, nástroje nacinkané, celé takové hodně učesané, nekonfliktní.
Druhou novinkou na plzeňské scéně je krátce existující Carabina (možná se tam píší dvě „r“). Seskupení hlásící se k bluegrassu, jehož kladem je hutný zvuk, dobré vokály, osobité hlasy sólových zpěváků a snaha posunout písničky trochu mimo žánr. Dokladem této snahy budiž více než klasická skladba Billa Monroe Modrý měsíc zahraná jako příjemný swing. Celá jejich produkce měla drive, dalo se tomu věřit.
Závěr obstarala početná skupina Poitín (čti P’ týn). Hrají dnes velmi moderní keltskou (irskou) hudbu. Tu já mám rozhodně rád, ale v tomto podání mně věru nenadchla. Jedině harfa obsluhovaná velmi zdařile již jmenovaným houslistou z Tydlidum, (zvláště v pomalých pasážích) byla znamenitým osvěžením. Jinak se velké sebevědomí čišící z některých členů této kapely rozhodně nemá o co opírat. Na první poslech může být náhodný posluchač zaujat, ale srovnejte s jinými uskupeními produkujícími totéž a měli byste odhalit prázdnotu spolu s rytmickými neduhy v rychlých pasážích.
Tak, toť plný výčet šesti účinkujících. Někomu se to může zdát ve srovnání s jinými koly Konkursu málo, někdo si může myslet, že v Plzni a okolí se více kapel nevyskytuje. Inu – není tomu tak a při troše snahy se se západočeskými kapelami setkáte i jinde.
