Press "Enter" to skip to content

KRÁTKÉ SPOJENÍ, TO NENÍ JEN ZKRAT!

Koncerty s názvem KRÁTKÉ SPOJENÍ se v libereckém Experimentálním studiu konají již několik let právě pod taktovkou skupin P.O.L. a JARRET. Já jsem si vybral termín, na který si Jarreti pozvali skupinu HM…, a rozhodně jsem nelitoval.

Do Liberce jsem dorazil výjimečně i včas, a tak jsem zaujal strategickou pozici v první řadě. „Éčko“ je vybaveno několika sympatickými věcmi. Patří mezi ně bar a pak takové ministolečky mezi některými sedadly, takže popíjet se dá i mezi písničkami. Takže jsem se zásobil a pln očekávání se těšil na začátek koncertu.

Ten začal poměrně včas – Jarreti uvedli své hosty, v sále se setmělo a na pódium vstoupil jeden človíček s houslemi a začal hrát a zpívat cosi, co znělo lidově. Než se však člověk stačil vzpamatovat a uvědomit si, co že to vlastně má být, zazněly ze sálu další hlasy, flétna a kytara, a mezi sedadly se k pódiu začali prodírat další dva muzikanti. Když se ke konci písničky sešli před pódiem, viděli jsme kompletní současnou sestavu skupiny Hm…

A pak už jsme (teda já a dalších asi 200 lidí) nevycházeli z úžasu nad muzikantským uměním a smíchu nad tím, jak ho pánové prezentovali. Nedá se dost dobře popsat komediantství flétnisty (zvlášť u klavíru), nebudu ani citovat z textů. Musíte se prostě spokojit s tím, že skupina Hm… je skvěle muzikantsky zvládnutá a herecky podaná legrace od první písničky až po děkovačky, které se skládaly ze sborového pokřiku: „Jsme rádí, že tak tleskáte a skandujete!“ a posléze i z „Už nejsme rádi, že tak tleskáte a skandujete!“. Takže až někde uvidíte, že hrají Hm…, nenechte si jejich vystoupení uniknout!

To samé mohu říct i o domácím Jarretu, který přišel po krátké větrací a zvučící pauze. Ti mě ovšem svou kvalitou a tvorbou nepřekvapili – znám je už několik let. Musím se přiznat, že jsem je poznal bez bicích a když jsem je pak s bubnama slyšel, moc mi to nesedlo. Ale teď si už Jarret bez rytmiky Honzy Nohy neumím ani představit. Navíc Honza začíná pomalu ale jistě v Jarretu i zpívat!

Jarret hraje cosi, co by se (snad) dalo nazvat folkrockem, ale to není důležité. Hlavní je, že jejich písničky jsou o něčem. Jarret sice pomaličku přitvrzuje, ale zároveň dokáže zařadit písničku s jednou kytarou či (a to bylo pro mě překvapení) věc, ve které se rytmickým nástrojem staly PET lahve. Každý popadl tu svou, ve které měl vodu, colu či jiný nápoj a prostě do nich bušili. Netušil jsem, jaká atmosféra tím může v písničce vzniknout.

Na závěr tedy už jen mé tradiční povzdechnutí nad kvalitou zvuku. Zatímco poměrně komorní Hm… byli nazvučeni velice dobře, s hlasitějším Jarretem měl zvukař problémy, a tak asi bylo dobře, že na Krátká spojení chodí stálé publikum. Nováček by asi z textů moc nepochytil – zvlášť mě mrzel „utopený“ hlas Hanky Skřivánkové, který je podle mě jeden z nejlepších na naší scéně. Bohužel, 14. září 2001 jsem si ho moc nevychutnal.

Pavel Rada

Pavel Rada