Budeme-li ve svých skladbách používat jen tóny jedné jediné durové stupnice, nemáme s přirozeným laděním žádný problém, naopak nám to bude znít lépe. Však také hudebníci celých šestnáct století s Didymovým vynálezem vystačili. V kostelích, což v té době bylo středisko kultury, se používala výhradně vokální hudba, a ta s přirozeným laděním neměla problém: zpěváci si dali nějaký základní tón a zbylých sedm do stupnice si sluchem odvodili. Jenže středověkou harmonii dráždil interval F-H, zvětšená kvarta s opravdu hnusným poměrem frekvencí 32:45. Tento tritonus (vzdálenost tří celých tónů) byl vnímán jako cosi ďábelského, diabolus in musica, a něco se s tím muselo dělat. I zavedla se posuvka, která z H udělala o půl tónu nižší B. Čert sice zmizel, protože F-B už je pěkná kvarta, ale objevil se okamžitě mezi E a B. Neuspěl ani pokus místo snižování H na B zvýšit F na Fis, tritonus je náhle C-Fis, a tak až do nekonečna. Tento hudební exorcismus měl ovšem významný vedlejší efekt, a to objevení posuvek. Náhle se ukázalo, že při vhodném zvýšení či snížení některých tónů lze stupnici začít od kteréhokoliv tónu. Například posunutím F na Fis a C na Cis vznikla stupnice D dur, začínající od tónu D.
Jenže to narazilo na přirozené ladění, hlavně u nástrojů, které se nedaly během hry snadno jemně přelaďovat. Když například varhany naladíte přirozeně od tónu C, máte mezi D a E malý celý tón a mezi D a A není přesná kvinta, jak bylo řečeno dříve. Chcete-li na ně hrát v D dur, měli byste správně mezi prvním a druhým tónem stupnice (a to jsou právě D a E) mít velký celý tón a mezi prvním a pátým tónem (D-A) by měla znít krásná čistá kvinta. Přepilovat píšťaly před každou změnou tóniny se nedá, musíte se smířit tedy s tím, že vám to bude znít trochu falešně. Čím víc křížků nebo béček, tím to ladí méně. Na jednu stranu je sice každá tónina svébytná určitými charakteristicky falešnými intervaly (a svébytnost se dnes nosí), ale asi by vás to rychle přestalo bavit. Spoustu lidí, zejména právě varhaníků, štvalo, že jít dál než do tří křížků nebo béček je o uši, na druhou stranu se jim nechtělo všechno šudlat v C dur. Pokusů o nějaké kompromisy bylo víc, ujal se až dramatický zlom v 18. století, který zůstal dodnes. Tím byl vynález temperovaného ladění.
Temperovat zde neznamená topit, ale umírňovat. Vychází z poměrně revoluční myšlenky zrovnoprávnění všech tónů, resp. půltónů. Oktáva se rozdělila na dvanáct naprosto stejných intervalů – půltónů. Celý tón jsou dva půltóny. A to je všechno. Co to znamenalo v praxi?
Především zanikly všechny přesné přirozené intervaly. U kvinty to ještě není tolik znát. O něco horší je to s tercií (ale rozdíl asi taky nepoznáte: poslechněte si přirozenou a temperovanou tercii), relativně necitelnější je to asi u tritonu, který je přes nařčení o pekelném původu základem moderní harmonie, například na něm stojí všechny dominantní septakordy, tzv. „sedmičky“. Ale budiž, to je o zvyk. Co je horší, že i malé rozhození přirozeného ladění způsobilo, že už spolu nesouznějí alikvoty. Když zahrajete akord C-E-G v přirozeném a temperovaném ladění, „chytnou“ se v prvním případě alikvoty daleko silněji. A to je pro vnímání hudby sice podprahová (tedy uchem téměř nepovšimnutelná), ale velmi důležitá věc.
Na druhou stranu je třeba uznat, že zrovnoprávnění všech dvanácti půltónů vedlo k možnostem používat daleko víc tónin, a tak mohl Bach zamachrovat a napsat svůj Dobře temperovaný klavír, dílo, ve němž se objevily na tu dobu neuvěřitelné tóniny jako např. Fis dur. A což teprve, když začali romantici modulovat mezi vzdálenými tóninami. Takže vynálezci temperovaného ladění určitě vděčí za svůj rozmach i dnešní hudební průmysl. Možná je nakonec i dobře, že krása alikvotně čistých souzvuků je tak trochu utajená…
