Na začátku této písně byl návrat. Seděli jsme v malém letadle South African Airlines na pravidelné lince Kapské Město-Johannesburg, letiště mizelo v soumračném přítmí, nad námi večerní obloha, před námi hory. Kručelo mi v břiše, a tak jsem netrpělivě čekal, až nám bude dovoleno rozepnout si pásy a letušky začnou servírovat večeři. Krátký pohled z okna mě ubezpečil, že dívat se nebude na co: Afriku pod námi zamalovala noc, horské oblasti, nad kterými v nejbližší půlhodině poletíme, jsou téměř neobydlené a kromě toho je venku jaksi oblačno. Hodně oblačno.
Pásy rozepnuty, letušky roznášejí pití. Co si dám? Jihoafrická vína nejsou špatná…
Ivo Cicvárek
(zdroj: webové stránky Ivo Cicvárek & OKO) Náhle se letadlo prudce propadá dolů. Většina mých tělesných orgánů reaguje jako vždy se zpožděním, žaludek zůstal někde v oblasti krku, co mě však znepokojuje víc, jsou neustávající otřesy. Letušky leží v uličce, vzduchem putuje několik kelímků (jejich obsah velmi hezky ozdobil šaty cestujících). Létání snáším obecně špatně, a když jsem si uvědomil, že neplachtíme zrovna vysoko – a vysoký je naopak horský masiv kdesi pod námi – začal jsem si připadat jako ve filmu. Nevím, po jak dlouhé době si letušky mezi sebou vyměnily mezinárodně srozumitelným gestem zprávu, že vše je O.K., každopádně jsem si všimnul, že po celou dobu turbulencí se nerozsvítila kontrolka, která přikazuje opětné zapnutí pásů. Normálně se objevuje při sebemenším zachvění trupu, tentokrát asi měla posádka jiné starosti, než zapínat signalizaci k cestujícím…
O měsíc později jsem si u klavíru už asi po sté přehrával zajímavý sled akordů: zvláštní G dur – D mollovou harmonii, která mi v hlavě zněla už několik měsíců, jen ne a ne najít jednotící strukturu – řád – text – cokoliv, co dodá tónům smysl. A zjistil jsem, že čtyři týdny starý strach z pádu pořád žije uvnitř mé hlavy.
Polotovar té melodie byl příliš komplikovaný na některé z klasických rýmových schémat. Bručím si u klavíru první verše – buď nebudu rýmovat vůbec, nebo rýmová struktura musí odpovídat neobvyklému kladu akordů:
Do černé bouřky letadlo letí
Díváš se z okna
A co když spadne?
Zaťaté vrásky na bledé pleti
Je to tak snadné
Tak divně je ti
Hory jsou blízko (na dosah ruky)
Víš, že to nespadne
Jenomže co kdyby
Co kdyby zbývala chvíle
Něco si představit (pak pád)
Bouřka je černá
Plátno bílé…
Jen na okraj: ta první sloka samozřejmě nevypadala hned takto. Než byla zapsána první verze, mnohokrát jsem si text dokolečka zpíval – měnil slova, přemýšlel, jak bude píseň pokračovat – teprve tehdy vzniklo posledních pět veršů.
Er-formu jsem už kdysi na text, který je jinak zcela osobní, použil. Umožní mi to zůstat alespoň do jisté míry nad věcí, zpívat o pocitech, které bych se ich-formou bál vyjádřit. Co použít nový prvek – nechat tyhle řádky jako rámec, jako refrén v er-formě, a k němu dopracovat zbytek v osobě první?
V knížkách, filmech a jedné reklamě jsem měl vždycky docela legraci z toho, jak se v nebezpečných okamžicích hrdinům přehrává před očima celý život. Alespoň mně se nikdy nic takového nestalo, dokonce ani když jsem jednou v jeskyni padal ze skály, snaže se marně něčeho zachytit (po 3 metrech pádu jsem přistál na hlavě speleologa pode mnou). Budiž, před očima se mi moje dětství, dospívání ani dospělost v kritických chvílích nemíhá, o to zajímavější možná bude hledání dalších slok. Něco si představit, pak pád. Na co vlastně by mělo smysl si vzpomenout? Plátno je (zatím) bílé… Musím najít tři obrazy (zdálo se mi to jako rozumný počet) a na nich text vystavět.
Po několika dnech přemýšlení mi došlo, že pokud budu hledat 3 nejdůležitější zážitky svého života, tak píseň nikdy nedopíšu. Že text nemůže, a asi ani nesmí být, o definitivním pokladu, o konečném přesvědčení – že bude jen o hledání (možná i o maličkostech? zatím nevím).
Jaký je můj nejstarší zážitek, který si pamatuji? Vždyť v něm zase figuruje letadlo: ve třech letech mě rodiče vzali do Bulharska. První setkání s mořem. A bylo to tenkrát celé nějaké popletené – vždyť voda v něm vůbec nebyla černá, jak jsem s důvěrou čekal. Byla normální. Jako každá voda. Jen ve větším množství.
Vlny se hladí tišivou řečí
Jsou mi tři roky
A palce mám v písku
Mé první moře mi u nohou klečí
I když jsem vyrost
Tak nejsem větší
Mé první moře!
O pár let později s rodiči na Lužnici bylo vody zase méně, hned první den jsme se cvaknuli, a přestože jsem se nenapil, zelenohnědá řeka ve mně zůstala dodnes. Proč by se o vodě nebo horách muselo zpívat jen v trampských písničkách? Vždyť za posledních 15 let mě okousané listy stoletých dubů kolem kempu v Majdaléně vítaly více než desetkrát.
A nebo mlha Co na louce vzdychá
Chtěla mě sníst
Ale má málo zubů
Jsem s rodiči na vodě
Lužnice tichá
A s kartami dubů
Měsíc míchá
Třetí téma písně (milostné) se přede mnou rýsovalo už delší dobu, ale na bližší popis inspirace nečekejte. Formální spojení posledního obrazu této sloky s refrénem písně snad změní význam pádu:
Třeba uvidím tebe Jak už dlouho jsem neviděl
Je v pokoji temno
A kůži máš husí
Slova se derou z puklých stavidel
Co přijít musí
I Adam by záviděl
Teď jsi mi blízko
Na dosah ruky
Víme že nespadnem
Jenomže co kdyby zbývala chvíle
Něco si říct
Pak pád…
Ještě to stále není hotové. Když jsem se dostal až sem, přišlo mi důležité dát najevo onu nejistotu, kterou jsem při hledání tří obrazů pociťoval. Našel jsem ty důležité? Budu schopen je někdy najít?
Pokusím se uzavřít rámec písně návratem k er-formě. Dokončit dialog sám se sebou.
Je konec bouřky a vesmír je čistý
Jen ve Tvé hlavě zůstaly stěny
Co se Ti zdálo Čím jsi si jistý?
V letadle sedíš
Nepřipravený!
Od textu k hotovému tvaru je ještě dlouhá cesta. V květnu loňského roku jsem měl v hlavě a na papíře jen hrubou stavbu. Teprve přes prázdniny začalo celé OKO cvičit košaté instrumentální party – mořské vlny flétny a klavíru, mlhu violoncellových ploch, nástrojové proplétání třetího tématu lásky. Během aranžování jsem zjistil, že se hudba vydala netušenou cestou – místo běžné písničky se před námi objevila sjednocující skladba nové desky. Název byl už od května jasný: V letadle. Proč se děsit více než šestiminutové délky tohoto „opusu“?
Je konec ledna 2002. Píseň jsme několikrát zkusili zahrát na koncertě, na první poslech je dost těžká, ale to jsme čekali. Nástrojové party jsou už studiově nahrané, k základní koncertní barvě přibyly ještě housle a kytara. Přemýšlím o několika tónech mandolíny, snad i trubky. Tak jako se v textu potkávají zdánlivě nesouvislé obrazy z minula, budou se i v hudbě zdravit nástroje a jim náležející hudební motivy. Hudba nesoucí obrazy, otázky, emoce. Hudba nesouvislá stejně jako text. Svobodný pohyb v harmonii! Svobodný rytmus! Vlny dopadající na písek. Jižní Čechy za soumraku.
Podaří se to? Kdo ví…
