Press "Enter" to skip to content

LÍHEŇ JANA-MATĚJE RAKA

Vím, že tahle rubrika je, přesněji měla by být, věnována písničkám pokud možno zcela čerstvým, ovšem mé tvůrčí tempo je tak zoufalé, že budu psát o písni staré drahně přes rok. Svou  doposud poslední písničku jsem napsal již více než před rokem, pročež tuto, která je ještě o pár měsíců starší, stále jaksi považuji za čerstvou.

Úplně na začátku – jak je u mě typické – byl melodický nápad, dva takty, dva akordy, C6, G7/5+… jen představa a dál nic. Tenhle způsob psaní má jednu zásadní nevýhodu. Při vymýšlení melodie, která u mě většinou předchází dalším fásím, totiž zhusta nehledím na to, že tato melodie časem ponese nějaký text. Zapomenu tedy na to, kde jsou dlouhé a krátké slabiky (čili na to, že v češtině je jen málo slov, kde jsou za sebou tři dlouhé), zapomenu rovněž to, že fráze jsou krátké (a tedy mi na každém řádku vyjde místo jen na dvě tři slova) a tak podobně.

Jan-Matěj Rak
na Zahrádce písničkářů 2001 Vznikají tak tedy komposice, které vytrvale vzdorují jakékoli mé textařské snaze. Jelikož navíc nemám v oblibě refrény a repetice a nerad píšu víc než dvě sloky, výsledného prostoru pro text je pramálo (většinou osm řádků). To mě ovšem nutí značně šetřit. Tedy, jak už jsem říkal – na začátku byl melodický nápad a vědomí (zkušenost), že píseň bude krátká. To jsem ovšem ještě sám netušil, že bude dokonce velmi krátká…

Ten nápad mi několik měsíců nešel z hlavy a navíc mě neustále trápil tísnivý dojem, že jsem si to někde vypůjčil. Nedalo mi to, pochopitelně, a začal jsem přemýšlet kde. Ještě nějakou chvíli to trvalo, ale pak jsem si vzpomněl – jeden film (nebudu raději jmenovat, je dokonce můj oblíbený)! Ten film jsem samozřejmě nesehnal v žádné půjčovně; nakonec jsem jej nalezl až ve školní videotéce FAMU. Když jsem si jej pouštěl, vzrůstala ve mně s každou další uběhnuvší vteřinou nervosita a když klarinet dospěl k „mé“ melodii, krve by se ve mně nedořezal. K mému úžasu – ale především veliké radosti – ovšem včas uhnul a vyhnul se brilantně mému nápadu. Ne tedy, že by nebylo lze nalézti jistou paralelu, ovšem tuto podobnost jsem sám objektivně zhodnotil jako dostatečně neprůkaznou a jako na takovou se rozhodl na ni nahlížet i nadále a píseň beze studu podepsat. Pod dojmem té radosti snažil jsem se nápad nějak rozvést, ale moje snaha vyšla zcela vniveč.

O několik měsíců později jsem šel po ulici, bylo chladno a já jsem se v duchu babral ve své minulosti, no co vám budu povídat…a najednou jsem měl větu:

Včera byl první chladný den…
…tadáda dáda dádadá…
…..G7/5+…C6…

Přišel jsem domů, vzal jsem si kytaru a začal jsem přemýšlet…chladný den, jen, len, sen, nenenenene…vzpomněl jsem si znovu na tu minulost a nejednou mě napadl jinotaj: Včera byl první den bez tebe, PRVNÍ CHLADNÝ DEN…a to už jsem věděl kudy. Včera byl první chladný den……aha, že mě to nenapadlo hned, přeci S-P-O-K-O-J-E-N!!!! Další dvě hodiny vynechám, jejich ovocem byla následující čtyři slova:

…a venku slunce hřálo…

Už jsem měl rým, ale pořád ještě ne nápad. To je ta nejhorší možná kombinace. Najít hezký rým a nemít ten rámec znamená obvykle počátek stále zoufalejšího poetického tlachání a hledání hříček. Ovšem já jsem věděl, že v osmi řádcích finální písničky tohle být nemůže. Několik dalších dnů jsem to měl stále kdesi těsně před oním „na jazyku“, až jednou, chvíli  před usnutím, někdy u televize ve dvě ráno se mi to spojilo. Jako by se najednou něco změnilo, vzal jsem si kytaru a měl jsem melodii celou. Přibyl tak ještě D9, Cmaj… a pár klíčových slov…

Včera byl první chladný den
a venku slunce hřálo
aby byl člověk spokojen
je pouhé slunce málo


Věděl jsem, že v krátké písni – to už mi došlo, že ve velmi krátké písni – jsou nějaké výplně nebo opakování daleko víc vidět, než v písni standardní. Uvědomil  jsem si tedy, že druhá sloka bude daleko těžší, v ní jsem totiž musel říci něco nového, najít jiný pohled. Rovněž jsem však věděl, že to musím udělat jen s minimální obměnou těch několika slov. Jen tak to totiž bude působit uceleně a překvapivě. Na ten večer, či spíše ráno to už bylo příliš. Ukázalo se však, že toho je příliš i na další dny a večery. Vidíš to, vole, tady to máš – říkal jsem si – chceš dělat krátké písničky, tak si to sežer. Několik dnů mi trvala obměna druhého řádku:

…a všechno se mi smálo…

všechny mé nápady teď zahánějí do řady (NE, UŽ ZASE KRADU!!!), tedy všechny mé nápady byly rázem v koncích. Jako pohanovi mi ten předposlední řádek vzdoroval dlouho. Cosi duchovního létalo kdesi poblíž, ne však zřejmě dostatečně poblíž. Půjčil jsem si tedy Hvězdnou pěchotu, objednal pizzu a koupil Coca-colu a začal to duchovno lovit. Vzpomněl jsem si na svou židovskou kapelu, na její protestantské členstvo a …a opět na tu svou minulost. Pizza mi zůstala v ruce, k ústům už nedoputovavše, a cola zůstala zavěšena kdesi v prostoru. Letící torzo lidského těla na obrazovce proletělo nepovšimnuto mou náhle jasnou myslí a dozvuky kulometné salvy zcela zapadly do vesmírného ticha. Ano – Ticho, Vesmír, Čas, ta slova do manifestu, nikoli do krátké (velmi krátké) písničky…BŮH!!! A už to bylo…

První chladný den

Včera byl první chladný den
a venku slunce hřálo
aby byl člověk spokojen
je pouhé slunce málo


včera by první chladný den
a všechno se mi smálo
aby byl Pánbůh spokojen
je jeden člověk málo…


Zbývá už jen dodat, že ve skutečnosti se jedná pouze o jednu sloku, nikoli o dvě, a že předehra (která byla z hlediska vyznění – a natažení– písně nutná, zatímco dohra zcela nežádoucí) byla dílem jednoho večera. A vše dostalo nakonec svůj smysl závěrečným nápadem. Který jiný akord použít na konec, k podtržení toho vesmíru, než…C6/9!! (původně zamýšlený Cmaj9/5- nastoloval příliš mnoho otázek, byl by příliš vesmírný)

P.S.:…trvalo mi tedy, jak vidíte, několik dlouhých měsíců, než jsem napsal písničku, která má i s předehrou 28 vteřin. Řeknu vám, přátelé, nechtěl bych být svým zaměstnavatelem…

Jan-Matěj Rak