Dej mi rok a napíšu to!
Psaní nových písní věnuji méně času, než bych asi měl. Když čtyřikrát týdně přicházím domů po půlnoci, není už na psaní ani moc nálada. Každý správný autor píše tak dvacet hitů ročně. Já za rok sestavím tři, čtyři skladby, a ještě to hity nejsou.
Mám průběžně rozdělaných asi tak šest textů a podle nálady se k nim vracím. Pár nových témat v průběhu roku otevřu, pár písní uzavřu, pár zruším, pořád je co psát. Hotové písně většinou nevyhazuji – každé slovo bylo tisíckrát zváženo a pokud jsem jednou měl pocit, že má smysl text dokončit, tak asi opravdu má. Dodatečné úpravy textů – třeba po půl roku hraní – jsou běžné nejvýše v rozsahu jednoho, dvou řádků. Co jsem nevymyslel předtím, to už zpravidla nedoženu ani pak.
Jeroným Lešner na Folkové růži 2001 Původně jsem vám chtěl napsat typický příběh mojí písně, vyprávějící o člověku, který hledá přes internet nový vztah, a tím, že je pořád na síti, se právě naopak od jakéhokoli vztahu vzdaluje. Text píšu rekordních jeden a půl roku a pořád není hotový!!! Za tu dobu již v Kuřimi zazněla skladba Hacker, Šany zase úspěšně zpívá svoji skladbu o Woknech. A já jsem zrovna včera napsal další sloku… no, kdo mi to uvěří? Ten text je pro mě dost zásadní, snad proto jsem ho nevyhodil, ale doufám v dokončení. V průběhu psaní mě mimoděk napadají jazykové obraty, které stojí za rozvíjení. Tak vznikly všechny (!) moje letošní nové skladby, tedy, mezi námi, všechny čtyři.
Někoho napadá text a pak do něj šroubuje melodii, jiný má zase dvě kazety nápěvů a neví, jak je otextovat. Mě napadá text s muzikou zároveň. „Co takhle zpívat tohle takhle?“ Na kazetu si nic nenahrávám, melodie se mi při pohledu na text totiž vybavuje sama (jedna z mála výhod DMO :-))). Měnit melodii hotové písně mi trvá dost dlouho a musím si jí pak napsat, protože text má v sobě zakódovanou tu starou. Naštěstí jsem takhle měnil zatím jen dvakrát.
V textu vyžaduji jednoznačný rytmus. Kdo má v každé sloce jiný počet slabik a třeba to nedokáže nějakým osobním kouzlem zachránit, je pro mě žabař. Z toho plyne, že abych nebyl žabař sám před sebou, musím ctít rytmus. 🙁
Co se rýmů týká, nesedí mi rýmy stejných slovních druhů proti sobě, viz: pohřební-spotřební-potřebný-prostřední (I. Jahelka). Sám mám sice ve dvou písních sloveso proti slovesu, ale pěkně mě to tam štve. Jsou místa, kde stačí rým na jedinou slabiku a z textu nečouhá, jsou místa, kde i tři slabiky jsou málo.
Píseň o internetu jsem chtěl mít hotovou bezpodmínečně na IF Jam 01. Potom do Kuřimi. Tři dny před Třeboradicemi jsem si říkal, že teď už ale fakt musím!! Psaní druhé sloky mi přerušil nápad: Jeden pohled dvojích očí. Hmm, to stojí za rozvinutí. Psaní šlo dobře (bodejť, taky to není moc dlouhé), za hodinu bylo hotovo. Na můj vkus vznikla píseň neuvěřitelně hladce.
Jeden pohled dvojích očí
tajemství nás dvou
Plamen do nás nezván vkročí
sny nás napadnou
Jeden pohled dvojích očí
dvojí tichá tvář
Dokud dotek nepřeskočí
nikdo není lhář
Jeden smutek dvojích dlaní
brázdy svědomí
splaví žaly do svítání
den se nedoví
jeden smutek dvojích dlaní
jeden mokrý bič
práskne vzduchem beze ptaní
tajemství je pryč.
Hmmm, teď následuje kritický rozbor, abyste věděli, o čem tak přemítám, když píšu. Doufám, že vás nepřipravím o iluze bezelstného básnění. Stejným způsobem rozebírám i texty v soutěžích, kde porotuju – třeba Kvítek apod.
Jeden pohled dvojích očí – to by docela šlo, ještě by mohl být dvojí pohled čtyřech očí, ale to by asi vyvolávalo nechtěnou komiku. Snad to skloňuju dobře. Vlastně je to docela neotřelé. To by mohlo tak zůstat. Jak to vlastně má Stan da Kahuda? S Janem Žižkou chtěl bych si popovídat mezi čtyřma očima, že jo…
tajemství nás dvou – hmm, zase se vracíme ke dvojce, motiv je ale dobrej… taková rafinovaná zkratka.
Plamen do nás nezván vkročí – jo, tak to sedí. Někdy bych to spíš viděl, že vkročí „pozván“, ale to je vlastně fuk. Jen mi to připomíná, že mám vlastně rozdělanou píseň „Jsi můj požár“. Pokud bych ji dodělal, nemůže tady být „plamen“ a musím najít něco stejného ale jiného. V tomto směru ctím právo slova na životní prostor.
sny nás napadnou – hele, brďo, dvojsmysl. Nezáměrný, ale docela trefný. Co s tím slovem „nás“? Bylo i na minulém řádku, to chce dokoumat. Navíc se to nedá zazpívat, kdybych měl rýmu. Je štěstí, že melodie se vlní tak, že rým zůstane téměř utajen, schová se…tím líp, nelíbí se mi. Ne zcela schválený řádek.
Jeden pohled dvojích očí – to kdyby si to někdo nezapamatoval, že jo…
dvojí tichá tvář – to bude určitě nějaká básnická figura, aspoň si Ivoš s Jirkou m.B. přijdou na své. Vlastně ty němé pohledy jsou to nejsrandovnější, co celé téma nabízí…
Dokud dotek nepřeskočí – jajaj, dvě D po sobě, to bude chtít sakraprecizní dikci… ale jinak je to docela gút
nikdo není lhář – tak to je poněkud do pop-music… Ale zase je to rafinovaná zkratka, takže co… a je to přesně „vo tom“. Myslím, že rým pouze na poslední slabiku tady vůbec neruší.
Jeden smutek dvojích dlaní – ha, pěkné rozvinutí minulých prvních řádků
brázdy svědomí – ježkovy voči, no to je fakt tupý!!! Tak tohle poletí jako první, jen co najdu něco lepšího
splaví žaly do svítání – poněkud žalmanovský řádek, taky poletí. Přesně tomuhle říkám hemzání v písních.
den se nedoví – ale tohle je zase dobrý, vlastně jedinej dobrej řádek z celého čtyřverší. Dobrá zkratka. To si musím pochválit. Jedině snad, že bude problém to odzpívat, kdybych měl rýmu…
Jeden smutek dvojích dlaní – to kdybyste zapomněli, o čem to bylo, vy koumáci :-)))
jeden mokrý bič – stěžejní řádek textu. Jednak budou mít v Kuřimi upřímnou radost z anafory, druhak potěším Jardu Síbrta, se kterým jsme mnohokrát probírali, jaký bič je asi nejkrutější. Mokrý bič je špica.
práskne vzduchem beze ptaní – probůh, proč vzduchem? To je snad jasný, že ne vodou nebo olejem! Takže od příště se bude práskat „tichem“. Aspoň to bude lepší kontrast. Na druhou stranu je kontrast i to, že mokrý práská suchým vzduchem. Nicméně ticho se předpokládá taky ve vzduchu, takže co… Vůbec nejlepší by bylo, kdyby prásknul břichem, ale aby si zase nějaký kritik vtipálek nepředstavoval na konci biče přivázaný trup… podvědomě má člověk zakódováno, jak to asi bolí, takovej bič v břiše. Docela to sedí. Asi zkusím na několika koncertech „břicho“ a schválně, jestli se někdo ušklíbne nebo ne. Navíc vlastně díky břichu pochopí třetina sálu, o čem ta píseň asi byla… no, uvidíme Ale to beze ptaní, to je trefné maximálně, za tím si stojím.
tajemství je pryč – dosti ubohá pointa. Možná by z toho šla udělat přednost v tom smyslu, že celé téma je dost plaché. Muselo by se to zpívat celé velice tiše a s pokorou a po druhé sloce ihned utnout, přesně jako tím bičem. Něco jako zklamané očekávání. Nakonec „teď je mi to líto“ v Podvodu u Honzy Nedvěda je taky dobré jen proto, že už po něm nic není…
A co rytmus? 8-5-8-5-8-5-8-5-8-5-8-5-8-5-8-5. Tentokrát zařezává zatraceně dobře, dokonce bude i čas na nádech. To je skoro až podezřelé, ve většině písní mám alespoň jedno předtaktí… Že bych to ještě dodatečně zdisrytmizoval? :-))))
Název byl taky šílený porod, aby seděl a někam to posunoval… Zkrátím to: jedna z těch mých zbývajících šesti rozepsaných skladeb je mandolínová instrumentálka jménem „Noc v Jeruzalémě“. Když jsem si ji teď, mezi Vánocemi, zase hrál, napadl mě hudební motiv nějakého hada. Z toho je jenom krůček napsat to na papír: „Had z Jeruzaléma“. Sakra, to je síla. To přeci nesmím! Ale asi právě ta hrubost sloganu mě dotlačila napsat na to 32 řádků. Todesprinzip? Po kritické analýze textu jsem dospěl k závěru, že nejzajímavější nápad je řádek 31: „Láska jako lávka“. To by jako výstižný název šlo. Snad to nezní moc jako nádech Pavlíny Jíšové, Slova Petra Pololáníka nebo Samsonův most v Zůstaň. Z celého textu teda zůstal jen tenhle řádek. O to raději jsem na Silvestra v Telči mohl poprvé konečně říci: „Následující píseň se po dlouhém hledání názvu jmenuje Láska jako lávka.“ A je vymalováno!
Můžu se v klidu vrátit k písničce o internetu.
