Texty vznikají nejrůznějším způsobem na nejrůznějších místech a v nejrůznějších situacích. Texty skupiny TAH vznikají na seminářích. Seminářem nazýváme, já a kapelník skupiny Bořivoj Švéda, naše společné tvůrčí sezení při sklence dobrého moku. Texty skládáme ve dvojici, neboť to přináší jisté výhody. I když někdy (často) nic nevytvoříme, vždy se dobře pobavíme a navíc si každý z nás nemusí nalévat sám.
Neviditelný TAHoun Roman Diviš Když jsem si přečetl na stránkách IF o vzniku nové rubriky, rozhodl jsem se přispět svou troškou do mlýna a seznámit vás, jak se zrodila jedna z písniček skupiny TAH.
Na počátku bylo slovo, totiž věta. A nebyla to věta jen tak obyčejná, ale přímo heslo. S tímto optimistickým heslem a melodií přišel Bořík a již mezi dveřmi si prozpěvoval: „Čeká na nás skvělá budoucnost !“. V duchu tohoto hesla jsme zahájili seminář. Avšak po dvou hodinách byla na stole prázdná nejen láhev od červeného, ale i list papíru. Než jsme se rozešli, dali jsme si za úkol přemýšlet, proč, když budoucnost je skvělá, to tak všichni nevnímají, a někteří se o svou budoucnost dokonce obávají.
Týden přemýšlení jsem zahájil hledáním odpovědi na to, co může vyvolávat u lidí strach z budoucnosti. Osvěžil jsem si své školní znalosti a utvrdil se, že každý strach pramení z nevědomosti a budoucnost je poslem nového a neznámého. Snad proto se většina snaží svou budoucnost naplánovat, nalinkovat, předpovědět a přitom si neuvědomuje, jak nádherné je pouze to, že budoucnost je. Vždyť bez budoucnosti není nic a už proto budoucnost musí být skvělá a já jsem za ni vděčný. Vtom jsem si uvědomil, že až všichni jednou budou vděční dost, pak čeká na nás skvělá budoucnost.
Následující seminář byl o něco zdařilejší a ubíral se hledáním elementárních životních potřeb, které si člověk v dnešní hektické době uvědomí, až když je ztratí. Z tematického okruhu jsme hned na začátku vyřadili tu nejelementárnější životní potřebu a to zdraví, neboť si zaslouží samostatnou skladbu. Postupnými škrty ve vzájemně si vyměněných listech popsaných nápady nám vykrystalizovaly tři – zaměstnání, bydlení a strava. Mít kde pracovat, mít kde bydlet a mít co jíst jsou potřeby základní. Pravda – s tou prací jsme to u některých jedinců přehnali, ale základ písničky byl položen. Měli jsme refrén.
Až jednou bude každý vděčný dost
za fakt, že může mít svůj post (svůj most, svou kost).
Tak: Čeká na nás skvělá budoucnost!
S pozdravem „Čeká na nás skvělá budoucnost!“ jsme se rozešli. Teď už to bude snadné. Zbývá vymyslet nějaký příběh ze života a sladit jej s melodií.
V tomto duchu probíhal náš další seminář. Hledali jsme odpovědi na zcela banální otázky. Bude ústřední postavou písně muž nebo žena? (Jako představitel optimismu jednoznačně zvítězil muž.) Kolik let bude našemu hrdinovi? Kde se bude odehrávat děj? Atd. atd. Vzájemným střetáváním se odlišných názorů vše pozvolna krystalizovalo, až byla hotová první sloka.
Stojím na pracovním úřadě frontu na práci.
Humor se mi zvolna vytrácí.
Měl jsem dobré místo ve skladě ještě před rokem,
ale neudržel jsem krok s pokrokem.
Hlupák školení jsem odmítal a teď mám trápení.
Dnes už pochopil jsem, že mi dal osud znamení…
Čekala nás druhá sloka na téma bydlení. Problémy s bydlením se nám podařilo vyřešit velmi rychle a hrdinu (playboye) jsme odstěhovali ke tchyni (ať si užije). Navíc jsme se rozhodli připomenout, že dobu znárodňování zvolna střídá doba nová a téměř zapomenutý pojem exekuce nabývá opět reálného obsahu. Dluhy se platit musí!
Už půl roku bydlím u tchyně s celou rodinou,
obýváme místnost jedinou.
Měl jsem 3+1 v přízemí a navíc s garáží,
ale bez práce jsem neměl na gáži.
Úvěr v bance mi dát nechtěli, já neměl úspory,
a tak s exekuční komisí jsem zažil horory.
Poslední sloka byla nejtěžší. Váhový rozdíl mezi mnou a mým kolegou má hodnotu 25 kg a zcela odráží rozdíl v našich pohledech na téma hladu. Zatím co Bořík provokoval svým oblíbeným citátem: „Dát si či nedát jeden vdoleček, co by tomu řekl docent Rajko Doleček“, já jsem vracel: „Až tlustí budou hubení, hubení budou studení“, nakonec jsme se po dobré večeři shodli. Abychom v samém závěru příběhu hrdinu trošku potěšili, porodili jsme mu sestru a tím dokončili sloku i celou píseň.
Peněz jsem si dříve nevážil a žil jsem jako král
a nemyslel na to, co bude dál.
Mohl jsem mít v bance uložen aspoň malý vklad,
třeba by nás netrápil teď hlad.
Jíme nyní stravu dělenou a trochu nepestrou
a od zítřka budem dělit se ještě se sestrou.
Až jednou bude každý vděčný dost…….. Čeká na nás skvělá budoucnost!
Neviditelný Tahoun
Roman Diviš
