Moc nevím, o čem psát. Vznik písně považuji za zcela nepochopitelný chemický proces uvnitř mozku, nepovažuji se za příliš dobrého pisatele a bojím se samožerství. Takže nevím. Jenže nechci být slibotechna a proto smolím jen takovou dojmologii ohledně svých dvou výtvorů, nad jejichž vznikem stále kroutím hlavou.
Myslím, že nemám nějak nadprůměrně vyvinutou bohatou slovní zásobu a nepatřím k těm, kteří by uměli sestavovat skvostná sousloví skrývající myšlenku, nejlépe hlubokou. Tvorbou je mi bližší Wabi Daněk než Jaromír Nohavica. Texty i melodie dávám dohromady skoro jako puzzle. Dost se přitom nadřu, ale protože už to dělám deset let, podařilo se mi snad konečně vyladit „autocenzuru“ natolik, že poznám, co je úplně blbý a za co se stydět nemusím. Na ohlasy lidí ale při vlastním psaní nemyslím.
Víťa Troníček
(autor: Tomáš Zeno Václavík) Řekl bych, že zlomovým okamžikem v mé tvorbě bylo setkání s Dušanem Franců (Rolničky, Bratislava), který mi názorně předvedl, jak lze vlastní myšlenky, byť mnohdy bláznivé a klukovsky naivní, vepsat do textů, a přitom věrohodně a nezpochybnitelně. Ještě na albu O krok dál je několik písní, kdy nevím, proč jsem je napsal – asi, že kapela potřebovala píseň. Na novém albu – Mezi černou a bílou, které právě dokončujeme a které se původně mělo jmenovat Nechce se nám domů, už není nic, za čím bych si nestál, co bych do posledního písmene nedokázal vysvětlit, obhájit, co bych neprožil nebo si nemyslel.
Text písně Nechce se mi domů možná není třeba nijak komentovat, je přímočarý, jednoduchý, prožitý a bez přehnaných poetizmů. Reálný protestsong proti stereotypu, proti ztrátě iluzí a nedostatku času, financí nebo sebedůvěry plnit si klukovské sny o dobytí Everestu, účinkování na Woodstocku či pokořování kanadské divočiny. Možná bych jen rád objasnil termín „posnídat šalamounův trus“, což byla oblíbená věta mé maminky, kterou mile častovala mé nedospělé chytrolínství: „Ty jsi chytrý, jako kdybys sežral šalamounovo hovno!“ Pak stojí za zmínku ironický termín o ZRůžovění světa, ve kterém se promítá vliv našeho opatrovníka Ládi Růži, jemuž v žilách koluje bourbon a krev v poměru 2:1.
Nechce se mi domů
Hodiny odbíjí půl noci
Šenkýř přestává být zdvořilým
Že prej by to dneska mohlo stačit
Jenže zítřek začali jsme před chvílí
A tak jsem vrátil ústa pěně
Mluvit je lautr o ničem
I v našich řadách už máme velké ztráty
Někomu došlo kapesné
Někomu že by měl jít spát
Jiným došlo že musí občas dělat táty.
Dneska večer nechce se mi domů
Šenkýř už trpělivost ztratil
Najevo nám zavíračku dal
S lístkem v ruce a že se bude platit
Nám z čárek křížky nadělal
Nad touhle kresbou hřbitova
ZRůžověl nám svět
Na sucho polykáme doušky poslední
Život je typem-stereo
K čemu křížky počítat
Když tu stejně po nás zbude jediný
Dneska večer nechce se domů
Dneska večer nechce se nám domů
Dneska večer nechcem spát, ani zpívat ani hrát
Ani své křížky počítat, jen nejít domů
A připíjet si k tomu
Hospodský dveře klaply do tmy
Do ráje se oknem nevrátíš
Zima, šok a krátké nevědomí
Jako když se prvně narodíš
Dál hrajem pro svou chudou radost
Těm co poslouchat nás chtějí
Vyber si, na cože máš žaludek a vkus
A druhým uchem pouštíme
Rady chytrých co vše vědí
Když posnídali šalamounův trus
Dneska večer nechce se mi domů
Snad mi ještě rodinný krb doutná
Milá prosím doma ustel mi
Ráno někdy dost podivně chutná
Jak polévky ze školní jídelny
Vracím se ulicí co znám
Lépe než bych chtěl
Na lístku seškrtáno, co se do mě vejde
Kde je má řeka Mackenzie
Woodstock, Himaláj
Milá neboj mě to za chvíli zas přejde.
Dneska večer nechce se mi domů
Dneska …
A ráno do práce a večer zase domů, a ráno do práce a večer zase domů, a ráno do práce a večer zase domů a ráno do práce a večer zase domů…
Jako protiklad tomuto syrovému realizmu bych předložil text písně Zrcadla. Nevím, zda-li to je nějak výjimečná píseň, ale dosud se mi ještě nestalo, že by si lidé nějaký můj výtvor zpívali, aniž by byl natočen. A u Zrcadel se mi to stává. Přitom tato píseň vznikla vlastně na třetí pokus. Původně to mělo být o zakoupené knížce v antikvariátu, o sbírce národních básní s vepsaným věnováním, kterou v roce 1940 věnoval jistý mladík své slečně, než byl deportován do Terezína. Trošku morbidní, ale nějak mě ten příběh dojímal. Z toho textu nic nezbylo, ale vytyčil mi vcelku jasnou melodii. Autocenzura mi později umožnila našroubovat jakýsi text na černobílou rozdílnost ve vztahu dvou lidí, byl to jakoby dialog partnerů a přitom se vyloupl onen podivný refrén: Kdo zkouší stavět most… vypadl ze mě jedním dechem, vůbec jsme nevěděl, co píšu, proč tam dávám labutě a ošklivost slov a víru a důvěru a vlastně se mi ani moc nelíbil. Zahrál jsem to však Radce Klečkové, před jejíž textovou obrazotvorností hluboce smekám a jsem šťasten, že bydlí u zrovna u Pardubic a že jsme se našli. Radka to pozorně poslouchala a ani jsem se jí nemusel ptát…sám jsem cítil, jak nepřijala vykomponované láskyplné sloky: „…Zahrej mi ten refrén ještě jednou?“
Druhý den jsem si cestou do práce v ranním autobusu napsal na kus papíru ten refrén znovu, a když jsme míjeli cáry mlhy zachumlanou Kunětickou horu, došlo mi to. Bylo to tak půl roku před tím, co jsem se na pracovní debatě v Českém rozhlase poněkud rozhořčil nad chováním některých kolegů, obrátil se mi žaludek z prostého lidského „vlezdoprdelismu“, novinářská branže přitahuje zvláštní druh lidí – exhibicionistů, kteří v mnoha případech klidně půjdou přes mrtvoly, přestože vás ještě hodinu před tím ubezpečují, jací jsou přátelé. Bylo mi tenkrát fakt špatně z lidí. A protože jsem toho měl dost, přešel jsem most na soutoku Labe a Orlice, koupil jsem šišku chleba a uklidňoval se krmením labutí. A hřál mě krásný pocit z toho, že konečně dělám něco užitečného. A z toho kontrastu pocitů se jen tak vylíhl tento refrén, do kterého si kdokoliv může zasadit cokoliv. A sloky jsou ujištěním se, že nejsem beznadějný pesimista a že děkuji všem těm ze svého okolí, díky kterým šťastně dýchám. V důsledku uvědomění si původu refrénu jsem sloky napsal během dvaceti minut, než autobus dojel do Hradce Králové. Byl to moc hezký pocit, strašně se mi ulevilo.
Zrcadla
V kalužích po dešti umíněném
Zrcadlí se nebe a pouliční šeď
Utonulá v moři anonymních tváří
S pocuchanou vírou, jak Magdaléna Máří
Špičkou boty lehounce ten chmurný obraz světa roztříštím
Kdo zkouší stavět most mezi černou a bílou
Mezi ošklivostí slov a krásou labutí
Kdo hledá souvislost mezi důvěrou a vírou
Narodil se v prázdném století
Do větru jdou slova plná přání
Není vůbec snadné hledat stejnou řeč
S večerem když člověk cítí osamělost
Nemusí hned s láhví hrát si na dospělost
Spočítej si hvězdy a hned se najde cesta kudy kam
Kdo zkouší stavět most mezi černou a bílou
Mezi ošklivostí slov a krásou labutí
Kdo hledá souvislost mezi důvěrou a vírou
Narodil se v prázdném století
Na cestu nám ještě slunce svítí
Proč si lámat hlavu se ztrátou iluzí
Najdeme-li v sobě i pro druhé chvilku
Neskončila ještě doba romantických snílků
Znovu s moudrou hloupostí vracíme se zpátky do lesů
Kdo zkouší stavět most mezi černou a bílou
Mezi ošklivostí slov a krásou labutí
Kdo hledá souvislost mezi důvěrou a vírou
Narodil se v prázdném století
Já nevím, není to úplně blbý???
Víťa Troníček
