„Pospíšil je zpěvák lyrického tenorového fondu se zvláštním, rozevlátým výrazem a chvějivým vibratem. Velkou jeho devízou je náročnost na textovou kvalitu repertoáru, který je většinou osobitý a neobyčejný i po hudební stránce.“ Těmito slovy charakterizuje Luboše Pospíšila Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby autorů Matznera, Poledňáka a kol. z roku 1990. Zavřeme však knihu a zaposlouchejme se do prvních tónů nového Pospíšilova alba…
Klidný začátek skladby Líná noc vás uvede do světa hudby pro dospělé. Můžete ji nazvat softrock, folkpop, střední proud. Jisté je, že po několika taktech neurčité a tiché předehry nasadí zpěvák svým opravdu zvláštním tenorovým hlasem, na který si posluchač nejprve musí zvyknout. Autorem textu je Pavel Šrut, což je skutečně záruka kvality. Problém je, že už v této první skladbě sólista nezvládá frázování, a tak v jeho podání „andělé zpívají na kůru“. Líná noc není špatná, jen je trochu nevýrazná, nemá žádný refrén a ke zbytku alba váhajícího posluchače asi nepřitáhne. Pokud však v poslechu pokračujete, druhá píseň (Hazardní slavnost) vás možná překvapí razantním rockovým zvukem. Za ní následuje balada Už vyplouvám Karino s poetickým textem (opět Pavel Šrut) a následuje sada svižnějších či středně rychlých folkpopových skladeb.
Na první poslech může zaujmout Kocovina. Zpěvák má sice opět potíže se Šrutovým textem („už se neztratíš“), avšak tento nedostatek vyváží výrazný refrén a delší sólo na elektrickou kytaru. Mimochodem na konci alba je tato píseň zařazena znovu v kratším radiomixu: rockových prvků ubylo, naopak výraznější je disco-rytmus ze začátku skladby. Kvůli němu je můj dojem písně (kterou vydavatel zvolil za druhý rádiový singl) spíše rozpačitý.
Pokud jste si až sem neuvědomili, že texty na albu Hazardní slavnost obsahují jednotící téma, dojde vám to při poslechu Neděle. Nihilismus, bezradnost, zmar, beznaděj, to vše vyjádřené obraty jako: „Z hospody na faru pan Jidáš klopýtá / A láska na kříži má černý kopyta.“ Teprve teď si možná uvědomíte, že pochmurná tematika převažovala i v předchozích písních. V textech se to hemží hřbitovy (Tři černý růže), černými plameny (Propast), přítomností smrti (Počkej si na smrt).
Album Hazardní slavnost má náladou blízko k Baudelairovi a dalším prokletým básníkům, ke Karlu Hlaváčkovi nebo k Edgaru A. Poeovi, o jehož hrobu se mimochodem zpívá v písni Tři černý růže. Kdo máte rádi depresivní obrazy a náznaky hororu, přijdete si na své. Balada Počkej si na smrt s neuvěřitelně silnou melodií vás navíc přesvědčí, že se dá i o smutných věcech hovořit poeticky: „Ustel si na slunci a čekej závěje / Až přijde smrt ať tebe nezaskočí.“
To nejlepší jsem si nechal nakonec. Šťastně zvolil vydavatel za první singl píseň Letní nocí s básnickým textem Františka Stralczynského: „Lidé přešli na znakovou řeč / Vzpomínko z mládí hned mi neuteč / Asi mi kouká sláma z bot / Máš potměšilý ústa a můj doprovod / Dobře se s tebou mlčelo / Letní nocí – to by se kráčelo.“ V posledním verši každé sloky se Pospíšilův hlas vyhoupne vzhůru, což dodá melodii na sugestivitě. Zpěvný refrén se vám potom vryje do paměti a vy si pořád dokola zpíváte: „Počkej na mě u poslední stránky / U jedné ze čtyř světových stran / Celý noci kreslil jsem ti plánky / Když jsem byl do tebe rozestlán / Osedláme nekovaný koně / Zapálíme u ohrady plot / Jsme poslední ticho v tomhle domě / Ve sněhu první stopy bot.“ V této výraznější poloze zní Pospíšilův tenor nejpřesvědčivěji.
Co s albem jako celkem? Obsahuje několik mimořádně povedených skladeb, pár nevýrazných melodií, které nezachrání ani básnické texty, a hlavně spoustu spleenu, ke kterému mi Pospíšilův vysoký hlas příliš nesedne. Album Hazardní slavnost je o něco lepší než minulá deska Můžem si za to oba (1997), ale i zde největší hity vyčnívají až moc vysoko oproti zbytku, který tvoří šedivý průměr.
Vydavatel: Venkow Rec., a. s.
Rok vydání: 2001
Žánr: folkpop
Celkové hodnocení: průměrné
Autor je redaktorem Radia Proglas a článek je uveřejněn s jeho souhlasem.
