Hrajete spolu už drahně let. Přesto se nezdá, že by fungovala ponorka. Jak řešíte, když se objeví její příznaky?
Dlužno říci, že s ohledem na naše zkušenosti z několika manželství a kapel jsme se naučili ponorce předcházet. A nejlepší lék proti ní je vědomí, že se navzájem potřebujeme. (Vypadá to divně, ale „čistému vše čisté“)
Stando a Mílo, jaký máte názor na „vykrádání“ písniček? Tedy přesněji – na přebírání písní slavných zahraničních autorů?
Teď asi budu mluvit jen sám za sebe (Wabi), protože o tomhle jsme za celých pět let, co spolu hrajeme, s Milošem nemluvili. Muzika, zaplaťpánbu, nezná hranice. Samozřejmě, že primární by mělo být to, co pramení z vlastní duše, ale občas se stane, že člověku mluví z duše víc to, co slyšel, než to, co sám složil. A navíc mám pocit, že ty uvozovky u slova „vykrádání“ jsou zcela oprávněně. Písničky se skládají proto, aby se zpívaly a hrály.
Mílo – o tvé sólové desce už mluvíme několik let. Vždycky, když se potkáme, je situace stejná. Myslíš, že někdy vyjde sólový disk Míly Dvořáčka?
Wabi: To si piš, je nás víc, kteří jsou odhodlaní jej k tomu třeba dokopat. A zdá se, že se k nám v poslední době přidal i Miloš!
Na koncertech často slýcháte mladé kapely a písničkáře. Jak se vám líbí? Mají jejich písničky stejnou sílu jako písničky folkařů o generaci starších?
Zřejmě ano. Když uvážím, že naše generace psala největší „prdy“ mezi třicítkou a padesátkou, říkám si, kam se dnešní dvacetiletí písničkáři v tomto věku dopracují.
Blíží se konec roku, bilancování. Můžete o některém letošním hraní říct, že bylo NEJ?
Jo. V září jsme hráli v NEJvzdálenějším místě. Dvě stě kilometrů za Ňůjorkem. Tím mám na mysli hraní s Milošem. Sám už jsem hrál o kousek dál.
Díky za rozhovor
Martin Šíl
