S trojicí Mimicry ze slovenského Ružomberka jsem se poprvé setkal loni v únoru v Bratislavě. Natáčel jsem rozhovor s jejími dvěma třetinami (s Katkou Barancovou a Marcelkou Lakoštíkovou) a k dispozici jsme měli pouze dvě skladby na jedné kompilaci a nějaké demo. Tehdy jsem se dozvěděl, že Mimicry jsou tři (vedle zmíněných děvčat ještě Milan „Minko“ Hatala) a že se jejich název vyslovuje tak, jako by jej tvořily tři samostatné anglické slabiky, tedy „mai-mai-krai“. Přesně rok po prvním setkání přijela Marcelka Lakoštíková ze Slovenska do Brna a přivezla mi album s názvem Obrázky. Pojďte se mnou nahlédnout.
Mimicry jsou lidé velmi mladí, avšak svůj názor na muziku si už utvořili. Z původního dívčího folkového dua se postupně stala (také folková) kapela, avšak na albu se Mimicry rozhodli být pestřejší. Hned úvodní skladba V nás je docela pořádný nářez, dále se střídá folk (Hračka) s folkrockem (Obrázky) a rokenrolem (Pedagóg Jozef), ovšem nejraději má kapela asi blues (Pane môj, Kým, Bluesnenie). Základní trio (u kterého bohužel v bookletu nejsou rozepsány nástroje) doplnila ve studiu spousta hostů v čele s Mirem Táslerem (I. M. T. Smile). Z dalších můžeme zmínit baskytaristu Martina Gašpara, bubeníka Marcela Buntaje nebo Maroše Kachúta (jeden ze zakládajících členů skupiny Atlanta, která má na svém kontě už tři slušná alba). Hostů je celkem jedenáct; a i když většině českých posluchačů jejich jména nic moc neřeknou, jsou to vesměs velmi dobří muzikanti.
Mimicry vznikli původně jako odnož jednoho křesťanského pěveckého sboru (Juventus). Křesťanská orientace je samozřejmě zřetelná i v textech na albu Obrázky. I zde před kapelou smekám: dokáže totiž skvěle bilancovat na hranici „křesťanského kýče“. Texty jsou jednoduché, přímočaré, avšak je v nich spousta původních myšlenek. Příkladem může být modlitba Pane môj, zpočátku plná začátečnických rýmů (môj/tvoj, dať/hrať, z neba/seba), která vygraduje svérázným: „Že sme blízko tvojmu dychu / ty nenechal si nás v štichu.“ Marcelka Lakoštíková jako textařka dokáže také vytvořil vynikající, snadno zapamatovatelný slogan: „Presvedčíme čas / nech beží podľa nás“ (Čakanie).
Tak jako je Marcelka Lakoštíková autorkou většiny skladeb, hlavní zpěvačkou je ve skupině Mimicry Katka Barancová. Její hlas bych popsal jako poetický alt s nádechem dětskosti. Dokáže být koketní, depresivní i naléhavý.
Dalo by se psát ještě o spoustě detailů tohoto skvělého alba. Já si dovolím vyzdvihnout dva momenty: Tím prvním je citlivé začlenění foukací harmoniky do skladby Čakanie (hraje Ondrej Tkáč, člen řádu kapucínů a zároveň spoluzakladatel skupiny Kapucíni). Ovšem opravdovým vrcholem žánrové pestrosti alba je závěrečná skladba Možno tu nie si. I když jste z předchozích písní zvyklí na ledacos, odvážný začátek vás překvapí: Nehraje to snad Nirvana??? Nakonec se sice žádný brutální nářez nekoná, zato si užijete samplů, programovaných zvuků a opět sytého altu zpěvačky. Vše je namícháno velmi citlivě a vy máte pocit, že i toto na folk(rock)ové album patří.
Mimicry jsou jedním z mých soukromých objevů poslední doby. Doporučuji i vám. (Kontakt na vydavatele je: info@lux.sk.)
Vydavatel: Lux Media
Rok vydání: 2000
Žánr: folkrock/blues
Celkové hodnocení: vynikající
Milan Tesař.
Autor je redaktorem Radia Proglas a článek je zveřejněn s jeho souhlasem.
