Poslední prázdninový víkend patří každoročně festivalu Mohelnický dostavník. I letos se v městských sadech v Mohelnici na Šumpersku konal svátek hudby, zdaleka už ne pouze trampské. Program se – stejně jako loni – odehrával na dvou hlavních scénách (první se jmenuje přímo Hlavní, druhá Duhová, zatímco někdejší Druhá scéna už od loňska nefunguje) a na několika dalších místech (hrad Bouzov, kostel svatého Tomáše Becketa v Mohelnici, mohelnické náměstí, táborák v autokempu).
Úvodní „předdostavníkový“ koncert na hradě Bouzově jsem neviděl, tudíž o něm nemohu referovat. Přijel jsem do Mohelnice až v pátek odpoledne – na úvodní vztyčování vlajek (za zpěvu Vlajky ) a především na soutěž kapel. Zatímco loni byl soutěžní program obsazen vesměs velmi slabě (a Poloband a Tempo di vlak coby vítězové poroty, resp. diváků ostatní o hodně převyšovali), letos se na mohelnickém pódiu sešla řada opravdu skvělých kapel. Zaujala mě Chodská vlna, nová skupina manželů Moryskových ze Zrcadel, kterou jsem naživo viděl poprvé. Samozřejmě nezklamal vyškovský Koňaboj (letošní vítěz hry o Krtečky ze Zahrady), velmi slušný byl liberecký Vltavín a všechny skvěle pobavil pražský Lístek (parodií na známou píseň o řidiči, který má tvrdej chleba). Soutěž jsem bohužel nesledoval celou, i když jsem se na ni hodně těšil. Prudká přeháňka mě donutila ukrýt se pod střechu ve chvíli, kdy zpívaly Mošny a kdy hrála svitavská kapela Do větru, které jsem hodně fandil. Po dešti jsem naopak stihl BlueGate z Plzně, kteří se se ctí vyrovnali se zvukařskými problémy (voda v odposleších, tuším). Odborná porota (Daněk, Žalman, Dvořáček, Tomáško, Brabec) nakonec přiřkla první místo Lístku a tatáž kapela si nakonec odnesla cenu diváků, stejně jako ocenění za nejlepší píseň, za nejvtipnější píseň (za tu o trampovi s trvdým chlebem) a také cenu Českého rozhlasu Olomouc.
Přiznám se, že v sobotu jsem se snažil strávit maximum času na Duhové scéně. Na hlavním pódiu se dopoledne konala minipřehlídka Festival Slunce uvádí s VKV, Allanem Mikuškem a Lehkou nohou. Protože jsem letos na Festivalu Slunce ve Strážnici byl, nebyl bych asi slyšel nic nového. A odpolední galapřehlídka se stále stejnými tvářemi už mě v Mohelnici také moc nebaví. Wabi Daněk, Vojta Kiďák Tomáško nebo Žalman – písničky všech těchto pánů mám rád, ale raději se na festivalu jdu podívat na neokoukané tváře; jen úvodní Devítku jsem si poslechl, protože se mi čím dál víc líbí její nová deska Pohádka. Na vedlejší scéně jsem si v sobotu dopoledne vychutnal výborné recitály Koňaboje, BlueGate a kousek Do větru (během nichž jsem však přebíhal na hlavní scénu kvůli vyhlašování výsledků soutěží). Ač programově nevyhledávám trampskou hudbu, odpoledne jsem si blok trampských kapel opravdu užil – Falešná karta mě svými vokály nadchla už na jaře na Konkurzu Zahrady a ani tentokrát nezklamala; a Tempo di vlak je zase přesvědčivé především po muzikantské stránce.
Dostavník končí vždy v neděli přesně v poledne. Dopolední program patří Scéně Radia Proglas, kterou mám na starosti nejen jako spolumoderátor (s Jiřím moravským Brabcem), ale především jako dramaturg. Letos jsem vybral za „mladé a nadějné“ blanenskou sestavu Šnek & spol., za „křesťanské“ Honzu Jonáše Zaplatila s kapelou Bétel (hráli i ráno na dostavnické mši), za „alternativní“ Muzigu, za „baviče“ Funny Fellows ze Slovenska a za „hvězdy“ Jiřího Pavlicu s Talantem. U diváků měli obrovský úspěch především slovenští „Veselí chlapíci“ s vtipnými komentáři a samozřejmě Pavlicova kapela. Součástí programu bylo i vyhlášení Ceny Radia Proglas za krásu slova, kterou mí kolegové z rádia (hlasovat mohli všichni od ředitele přes moderátory až třeba po účetní) udělili textaři Jiřímu moravskému Brabcovi, a to především za písně, které napsal právě pro Jiřího Pavlicu.
Návštěvníků bylo letos na Dostavníku zhruba tolik co loni, to znamená ne kriticky málo, avšak ani ne tolik, aby si festival na sebe vydělal. Počasí bylo až na pár přeháněk solidní, jenže mraky skoro pořád hrozily deštěm – a právě to asi spoustu potenciálních návštěvníků odradilo. K Mohelnickému dostavníku patří trampská symbolika, kterou jsem v loňské reportáži trošku zkritizoval. Letos jsem pocity přehánění v trampských gestech neměl – buď jsem si zvykl, nebo došlo k mírné změně k lepšímu.
Příští rok bude Dostavník slavit 30. výročí – doufejme, že se ctí a slavnostně. Co se odehraje o rok později, zatím nikdo netuší. Je na Pavlu Aligátorovi Nenkovském, pořadateli festivalu (letos už podruhé oceněnému jako Osobnost Dostavníku), aby zvážil, zda má smysl prodělečnou akci dál držet nad vodou. Pokud by Mohelnický dostavník zanikl, byla by to obrovská škoda. Pokud se zredukuje nebo jinak změní, snad to bude k dobru věci. Mimochodem je zajímavé i po roce sledovat, jak různí lidé reagují na loňské zrušení Druhé scény. Jedni dávají za pravdu Aligátorovi (okrádal sám sebe, když nechal v provozu scénu, na kterou se snadno dostali diváci bez vstupného), jiní pláčou („Bývala tu scéna zadarmo, a už není“ – ano, i to jsem letos slyšel). A tak přeji Aligátorovi, aby jeho rozhodnutí ve věci pokračování festivalu bylo moudré a aby výsledek nám všem dál přinášel tu radost, bez které si konec prázdnin už skoro nedokážeme představit.
