Press "Enter" to skip to content

MUZIGA: O LÁSCE

Vydavatel: Indies Records
Rok vydání: 2002
Žánr: folk/lidové písně
Celkový čas: 54:26
Celkové hodnocení: velmi dobré



„Muziga je valašský termín pro: kapelu; jakékoli seskupení muzikantů jakékoli úrovně, jakéhokoli počtu i obsazení, hrající jakýkoliv druh hudby, kdekoliv; tancovačku; hudbu,“ stojí v bookletu alba O lásce. Jednoho z nejsilnějších alb letošního roku. Proto k definici dodávám: Muziga – s velkým M – je fenomén. Je to seskupení muzikantů velmi dobré úrovně při malém počtu členů, pestrého nástrojového obsazení a netradičního přístupu k valašským lidovým písním.

Jiří Vedral Manželé Jiří a Helena Vedralovi už společně natočili několik alb s folklórní inspirací, oba se také věnují vážné hudbě a také například spolupracovali s čínskou zpěvačkou Feng-jün Song na albu Horská karavana. Kontrabasista Jan Dvořák má za sebou „vážnou“ hudební minulost a také zkušenosti z jazzu. Posledním členem čtveřice je rodilá Pařížanka Cécile Boiffin, tympánistka Komorní filharmonie Pardubice a v Muzize (či jak to skloňovat) především hráčka na xylomarimbu. V bookletu jsem napočítal 24 nástrojů, na které hrají pouze tito čtyři lidé + jeden host, trumpetista Jan Doležal. A to ještě nevím, kolik různých dřívek a chrastítek je míněno označením „další perkuse“.

Album O lásce obsahuje třináct moravských lidových písní různého charakteru. Najdeme tu balady o uťatých hlavách (Pomsta), přírodní lyriku (zpívající slavíček v Ej hora), taneční kousky (Zahraj mi, hudečku) i obecně platné „příběhy z venkovského života“ (Súžení). Zajímavé je sledovat, kam Vedralovi a jejich Muziga tento tradiční materiál posouvají. Odvážným a přitom vkusným příkladem nevšedního přístupu k folklóru je Za horama, za dolama. Kapela využila zmínku o „Cigánech“ v textu a přizvala si do této skladby dva nefalšované Romy (Jana Dzurka a Romana Horvátha), kteří nazpívali pravé „gypsy“ sbory. K méně nápadnému střetu různých kultur dochází v jiných písních. V Daru znějí africké bubínky, v Súžení se objevují orientální mezihry. Exotické je časté používání marimby, stejně jako nádherné sólo na trubku v úvodní Valaši, Valaši. Vše výborně ladí s houslemi nebo kytarou, i když na některé souzvuky si ucho neškoleného posluchače musí chvíli zvykat.

Deska Muzigy je postavená mnohem víc na hudbě než na textech. Slova lidových písní jsou často maximálně úsporná (Šlo děvčátko na trávu) a dokonce i nejdelší epické kusy alba by se daly dobře zahrát za poloviční čas (Ej staříček starý). Jenže manželé Vedralovi a jejich kapela se od textů pouze odrážejí. Slova je inspirují k různým hříčkám (například cuknutí provazu v baladě o staříčkovi), leckde skladba graduje dlouhou instrumentální pasáží namísto původní pointy v textu (Pomsta). Vedle zmíněných více než dvaceti nástrojů hrají důležitou roli i lidské hlasy. Helena a Jiří se doplňují, využívají recitace (Byl staříček starý), zpěvu folkově přirozeného (Valaši, Valaši) i folklórního (Dar), důležitost sdělení může být vyjádřena větší dramatičností v hlase (Za našima humnama).

Takhle nějak si představuji ideální world music. Kapela se odrazí od lidových kořenů, nechá v písních to nejpodstatnější a zbytek dotvoří – s pokorou, důvtipem i vtipem současně.

Milan Tesař