Press "Enter" to skip to content

NAD (NEJEN) LETOŠNÍMI KRTEČKY

V posledních deseti letech asi musí mít zejména starší generace muzikantů pocit, že folkovou scénu zasáhlo zemětřesení. Mění se ale nějak zásadně i vkus diváků? Podívejme se na výsledky letošní soutěže o Krtečky.

V jakési virtuální Fortuně nebo Tipsportu se už léta vyplácí v divácké soutěži na Zahradě vsadit na vokální skupiny. Každoročně si totiž jedna z nich tu keramickou potvoru domů odveze: loni Pětník, předtím Kvokál, Svítání, Mošny, Acappella, Znenadání – a to pomíjím ty, které se jako vokální prezentovaly třeba jen v jedné jediné skladbě (Echolama). Tentokrát byla ve startovním poli dokonce dvě tělesa s výhradně acapelovým repertoárem. Věřil jsem zejména Exfantě a jsem rád, že posluchači byli podobného názoru. Jakkoliv Alba Mons zpívá zřejmě po technické stránce minimálně stejně dobře, amfiteátr slyší na výraz, spád a zajímavost aranží, a na tomto poli byla Exfanta jasně lepší.

Druhý rok po sobě se ukazuje, že vládu mezi mladými kapelami přebírají Češi. Pravda, vítěz pochází ze severní Moravy, ale za ním se naskládali tři čeští reprezentanti s jedním slovenským. Nejlepší z jihu Moravy – Šnek a spol., některými považovaný za favorita soutěže, se vyšplhal na „pouhou“ šestou příčku. Za Mošnami a Svítáním zeje díra…

Smrt trampské hudby, kterou jsem tak ještě před dvěma roky slyšel hlasitě prorokovat, se nekoná. Vítězné Tempo di vlak letos posbíralo ceny, kde se dalo, ale netřeba zapomenout na skvělou sedmou příčku hořovického Trapasu (ve čtvrtek začínali před dost vylidněným „kotlem“). Myslím, že k návratu mladé trampské hudby hodně pomohla loňská dramaturgie festivalu, která trampům svěřila významnou část scény na zámku, a tak je shromáždila z folkové diaspory, dodala jim sebedůvěru a svým způsobem uznala trampskou hudbu za svébytný a životaschopný žánr. Vláďa Šaolín Konopas sice kvůli rozpadu Magisonu na Krtka ani letos nedosáhl, ale domnívám se, že aspoň pracku z něho by mu měli „tempáči“ věnovat.

Na druhou stranu i letos se musely nejlepší bluegrassové kapely spokojit s umístěním ke konci první desítky. Je otázka, zda se tradičně modrá tráva vůbec někdy v divácké soutěži na nebluegrassovém festivalu prosadí. Podle mne ji k tomu nedovedou ani dvojnásobný počet přetrhaných strun, trojnásobná rychlost sól a šíleně vysoké tenorové party. Šanci má snad jen něco na způsob Blue Dogs před třemi roky. Modrá kref v soutěži chytře opustila tradici, ale ani napodruhé to Krtečka nepřivanulo.

Opadla keltská vlna? Čest irofilů mezi soutěžícími zachraňoval Jauvajs na třinácté příčce – ovšem tím, že hrál ze začátku krtečkovského odpoledne, je toto umístění vlastně velmi dobré.

Jak diváci slyšeli na tvrdší muziku? Již několik let na Zahradě platí, že kdo vytáhne elektrickou kytaru a bicí, může uspět pouze v případě, že do toho jen tupě nebuší po dobu dvaceti minut, ale cosi vymyslí a nebojí se škrtat v partech. Lekru asi bramborová medaile zamrzí; poté, co ji letos odbyli na finále Trampské Porty čestným uznáním, určitě toužila konečně něco vyhrát. Morálně také vyhrála, čtvrté místo z „nevolitelné“ startovní pozice hovoří za všechny komentáře. Neboysa propojil elektřinu s folklórem a hlavně s nápady, ostatní bigbíťáci u diváků ostrouhali.

A co „alternativa“? Jako obvykle dopadla poměrně slušně (Blueshell na začátku druhé desítky, Šnek a spol. šestý – pravda, obě dvě uskupení se tomuto označení možná budou trochu vzpírat), ale jako obvykle to na Krtka nestačilo a kdoví, zda někdy stačit bude. Amfiteátr a klub jsou přece jen úplně jiné prostory. O tom loni koneckonců mohl vyprávět naprosto originální Onen svět.

Teď asi už víte dost k tomu, abyste založili skupinu, která za rok Krtečka bezpečně získá, že?

Honza Hučín