Press "Enter" to skip to content

NEDOKONALÉ RÝMY chyba nebo umění?

Odpusťte proto autorovi následující stati přemíru didaktického tónu a pojďte se proplést labyrintem některých základních pojmů poetiky písňového textu. Věřte, že to může být zajímavý výlet…

Nejprve něco suchých definic:

Rým – zvuková podobnost koncových hlásek slova, obvykle na konci veršů nebo půlveršů.

Dokonalý rým – v češtině je uznávána za normu dokonalého rýmu dvouslabičná shoda – tj. zjednodušeně: shodují se dvě poslední slabičné samohlásky + příslušná souhláska (např.: kadeřích – na keřích, iletístoletí ). Pokud se ovšem v rýmové dvojici vyskytuje jednoslabičné slovo, postačuje pro “dokonalost” jen shoda jednoslabičná ( z plných plic – potáplic). V dokonalém rýmu by měla být zvuková shoda naprosto přesná – např. včetně délky samohlásek.

Nedokonalý rým – všechny ostatní rýmy, které mají shodu menší než rým dokonalý.

A teď přicházíme k prvnímu, pro někoho možná překvapivému faktu: dokonalost a nedokonalost rýmu v žádném případě neoznačuje jeho kvalitu. Rým totiž nelze oddělit od ostatních eufonických (zvukových) a významových kvalit verše – tak jako existují hloupé a špatné dokonalé rýmy, lze v textech nalézt i mistrovské až geniální rýmy nedokonalé. Zkrátka dokonalost a nedokonalost rýmu není v  teorii literatury synonymem pro kvalitu a nekvalitu.

Jaké nedokonalé rýmy tedy v textech najdeme? Pomiňme první (velmi častou) variantu, že se totiž koncové samohlásky liší pouhou délkou (tzv. rým samohláskově nepřesný) – a přejděme rovnou k dalším vyhraněným typům nedokonalého rýmu.

První skupinu budou tvořit shody, které se jeví na první pohled jako téměř identické (kdo se v tom vyznáte, klidně následující řádky přeskočte, neb nejsou příliš čtivé):

Rým souhláskově nepřesný – rýmová slabika se liší souhláskou – např. mky – manekýnky. Za vyhraněnou podobu souhláskově nepřesného rýmu lze považovat asonanci (viz dále).

Akustický rým – zvuková shoda je dokonalá díky spodobě znělosti, graficky však rým přesný není – např. poranitlid.

Grafický rým – pro češtinu není typický (nalezneme v jazycích, které se jinak píší a jinak čtou), rýmuje se jen vzhled rýmu, nikoliv jeho správná výslovnost. V našich poměrech má charakter hříčky, např. Dumas – u mas (Jiří Suchý).

Do druhé skupiny zařaďme rýmy, u nichž je zvukový nesoulad zcela jasně patrný:

Konsonance – tzv. souhláskový rým, shodují se pouhé souhlásky, na první poslech vlastně žádná shoda neexistuje – hole – halí.

Asonance – souzvuk koncových souhlásek – sítě – dýněmůže poněkud splývat s rýmem souhláskově nepřesným, zvuková odlišnost v rýmových slabikách je však markantnější – asonance je vlastně vyhraněným podtypem rýmu souhláskově nepřesného.

Useknutý rým – jedna koncová souhláska přebývá – tetě – letěl.

Gramatický rým – zvuková shoda je sice dokonalá, ale jenom díky českému tvarosloví. Slova, která by se v prvním pádě (či infinitivu) nerýmovala ani náhodou, se v některých tvarech rýmovat budou vždy – např. 7. pád přídavných jmen – mladými – hloupými – bílými – jarními – matčinými… Obdobně např. minulé časy sloves rodu ženského, další příklady si každý může domyslet sám. Jednou z variant gramatického rýmu jsou dvě slova s totožným kořenem v rýmové pozici (doletí – přiletí).

***

Definice nedokonalých rýmů tedy známe a můžeme jít k jádru věci. Ze všech uvedených typů nás budou nejvíce zajímat tři poslední: useknutý rým, asonance a rým gramatický. Práce s nimi je totiž prubířským kamenem každého textaře. Právě na nich musíme pečlivě rozlišovat, jestli jsou autorem použity z pouhé nouze či nepozornosti, nebo jestli fungují jako legitimní, literárně obhajitelný prostředek.

Jak již může být z předchozího tónu patrné, nemám rád, když recenzent do svého článku napíše větu typu: autor se na některých místech uchyluje k nedokonalým rýmům – větu, po níž následuje většinou příklad vytržený ze souvislosti verše a sloky. Taková formulace někdy spíše vypovídá o neschopnosti recenzenta popsat problém odpovídajícími slovy, než o skutečném kritickém postoji. Jak již bylo řečeno, na nedokonalém rýmu není nic laciného, používali ho jak velcí básníci, tak i uznávaní textaři.

Nevěříte?

Jedním z mistrů v použití nedokonalých rýmu je Jaromír Nohavica. Tak jako jeho písničkářského kolegu Karla Plíhala všichni opěvují pro invenční využití precizních rýmových ech (zanech promiskuity – skoč si pro misku i ty), neměla by být při analýze Nohavicova textařského typu pominuta jeho práce s formálními prvky, které stojí na druhém pólu “dokonalosti”.

Příklady? Slavný text Divokých koní nám jich nabídne několik. Hned
v  první sloce: koně – voněl (rým useknutý), ve sloce druhé: hor – za obzor (rým souhláskově nepřesný) – ještě geniálnější obdobný typ nalezneme ve verších:

V nozdrách sládne zápach klisen

Na břehu jezera

Milování je divoká píseň

Večera

Všimli jste si při normálním zpívání, že první a třetí verš se vlastně “nerýmují”? Já tedy dlouho ne! Divocí koně jsou ukázkovou učebnicí některých nedokonalých rýmů (z těch výrazných dále: běžet – dveře, vesmírem – neumírej). Tento text není pro Nohavicu formálně nijak neobvyklý, nedokonalé rýmy nalezneme v podstatné části jeho písní.

Podobnými principy “rýmů-nerýmů” se řídí celá řada dalších textařů – namátkou jsem sáhl mezi svá CDčka a vytáhl album Vlasty Redla a skupiny, která se jmenuje každý den jinak. Karel Macálka má na ní text Z veliké dálky – který je příjemně eufonický, aniž by příliš využíval dokonalých rýmů:

To se ti zdá že se nevracím

že jsem dlouho pryč

O všech těch cestách v oblacích

Nad ránem málo víš

Klasická asonance se v současném písňovém textu uplatňuje o něco méně častěji, důkazy o její funkčnosti a kráse lze hledat spíše v lidové tvorbě. Ale dovedete si představit moravské balady bez ní? Nejsem já to dřevo – jsem já krev a tělo, ten syrový, drsný výraz pomáhá zvukově dotvářet právě asonance. A co např. Hutkovy (lidovou poetikou ovlivněné) texty – jaké by byly bez asonance?

Kainarův text Černá voda (zhudebnil Zdeněk Vřešťál) krásně ukazuje možnosti, kterými tvůrce inspiruje poetika původně charakteristická pro lidovou tvorbu:

Po hluboký vodě, po černý hlubině

Utržený kvítí pryč ode mne plyne

Že nebylo nikdy lásky mezi náma

Voda si to kvítí sama zutrhala

Takto vystavěný text nevyužívá asonancí náhodně, z veršů je patrný záměr, řád – rozhodně ne nedostatečné vlohy autora rýmovat!

K asonanci si ještě uveďme jeden pěkný doklad z poslední doby – při natáčení listopadového televizního pořadu Sešli se (kterého jsem se zúčastnil) dostali písničkáři za úkol přes noc napsat a secvičit novou píseň. Využili jsme přítomnosti Jirky moravského Brabce, z jehož hlavy nakonec vzešly verše dvou ze čtyř slok. Jeden z Brabcových řádků zněl: Jaro je příběh, co má hříběhřívě Trojitý vnitřní rým využívá jak useknutého rýmu (mezi prvními dvěma členy) tak asonance na konci verše. Že to je krásná slovní hříčka? Nikde přece není psáno, že nedokonalý rým nemůže být zároveň slovní hříčkou…

A co s rýmem gramatickým? I ten je častým hostem v textech mnoha renomovaných autorů. Pravdou je, že s jeho invenčním, nápaditým použitím vzniká trochu problém, většina textařů se spokojí se stavem, kdy gramatický rým nepřekáží, neupozorňuje na sebe více, než je nutné. Abychom nechodili pro příklady jen k obecně známým autorům: v textech Karolíny Kamberské (Sestry Steinovy) není o gramatické rýmy nouze. Přitom síla výsledného tvaru jejich písniček je taková, že např. pro Jiřího Černého (a nejen pro něj) se staly Sestry Steinovy na loňské Zahradě objevem číslo jedna. Úryvek z textu Studánka:

Malý dítě unesli cikáni

vrací se mi vždycky když svítání

bez soucitu v zrcadle ukáže

co mi z něj zbylo

vrať se ty dítě

kde jsi prosímtebe bylo

Ale i gramatický rým může být součásti vyššího formálního plánu. Kdysi jsem pro skupinu Mošny zhudebnil text Lubomíra Staňka s názvem Nechtěla, chtěla, nevěděla. Kouzlo veršů spočívalo ve výhradním použití slovesných tvarů minulého času, 3. osoby, rodu ženského – tj. samých gramatických rýmů…

***

Poslední část tohoto zamyšlení bude rámec předchozích úvah poněkud přesahovat. Doposud jsem se snažil shrnout důvody, které nás nutí vzdát se pojmů dokonalosti a nedokonalosti jako objektivního měřítka kvality rýmu. Jinou věcí ovšem je, jak se chovat k rýmům banálním – k rýmovým klišé. Tady by se chtělo zvolat: jistě, ať autoři odlévají své rýmy ze všech kadlubů, jen když bude výsledek překvapivý, nový, neotřelý! Jenomže ani tento požadavek při bližším pohledu není absolutní.

Co říkáte např. rýmům: sláva – tráva, smát – rád, loď – pojď, česky – hezky, rád – stát, tebe – nebe? Jsou to dvojice tisíckrát použité, omšelé, není na nich nic nového ani překvapivého. Zkrátka banální rýmy. A přitom se všechny objevují na desce Jaromíra Nohavici Divné století (např. dvojice slávě – trávě v sugestivní, emocionálně silné Litanii u konce století).

Na druhou stranu, zde se dá opět hovořit spíše o textařově umění – kdy je několik banálních rýmů umně vsazeno mezi invenční celek. Pokud slyšíme píseň složenou ze samých banálních rýmů, většinou bývá text plochý i v ostatních složkách. (Pozn.: je docela možné, že nejnovější Nohavicův projekt – Moje smutné srdce – byl přijat rozporuplně mj. i kvůli vyšší kumulaci předvídatelných, neoriginálních rýmů v některých skladbách.)

Přesto se dá konstatovat, že skutečná hodnota textu pokaždé nemusí jít ruku v ruce s dokonalostí formy. Rým je jen jedním z mnoha prostředků, kterých využívá “zpívaná poezie” – a je velmi diskutabilní, jestli mu v  kategorii zvukových kvalit verše vůbec náleží nejdůležitější místo. Zdá se mi, že ne vždy…

Ivo Cicvárek

Ivo Cicvárek