Nedávno se tu v jedné diskusi pod recenzí objevila otázka, zda má smysl psát o deskách, které nejsou běžně k sehnání. O deskách, které vydávají hudebníci spíše k potěše svých přátel a pro „obyčejného smrtelníka“ nejsou k mání. Říkám rozhodně ano.
K mání je totiž vše, jen ne všude. Například ne v cédéčkárnách na pěších zónách v centrech měst, ale ano na koncertech (nebo i webových stránkách) dotyčných hudebníků. Stačí se jen zeptat…
Některá alba sehnaná tímto způsobem se mohou stát přímo artefakty domácí audiotéky. Kapely jsou totiž od přírody objekty nestálé, jak rychle se rodí nové, tak rychle se také rozpadají staré, či v lepším případě přecházejí do stádia hibernace, což je však stejně jen zpomalení procesu zániku. Neoficiální seriál rozhovorů „Byli dobří“, který na začátku tohoto roku vydával na těchto stránkách Honza Hučín, podává o slastech a trampotách kapel svědectví z první ruky.
Abych svá slova podpořil věcnými argumenty, vybral jsem několik cédéček, která jsem získal dík interpelaci na příslušných místech, a kterých si opravdu hodně cením. Mimo to, že je na nich skvělá muzika, má každé CD i svůj vlastní osobitý příběh, jak složitou cestou jsem se k němu dostal. A o to jsou pro mne ještě cennější.
Ochutnávka z CD:
Špatnej nápad – Déšť Příběh I.- Mrakoplaš
V devadesátých letech v pražských klubech uzrávaly a všelijak se mísily kapely jako Corpus delicti, Ta Jana z Velké Ohrady, Echolama či Mrakoplaš. Když se něco mísí a hněte, zpravidla to pak nakyne a vznikne něco dobrého. Kytaristu Martina Kalendu jsem potkal na Svojšickém slunovratu tuším v roce 1999 a zamluvil si u něj CD od Mrakoplaše. Takový výstřel od boku, zmiňované kapely jsem do té doby vlastně ani pořádně neslyšel, spíš o nich jen čítával ve Folk&Country. Zásilka dorazila až pár dní před Vánoci, tedy v čase, kdy už jsem na naši dohodu ze začátku léta dávno zapomněl. Nad tajemnou dobírkou se u nás doma chvilku dumalo, ale zvědavost nakonec zvítězila. Tak jsem objevil výtečné bluesovky od Mrakoplaše.
Příběh II. – Humbuk
Ochutnávka z CD:
Tramvaják – Zlámaná Lhota O Humbuku se čas od času mluvilo na e-mailové konferenci, kterou už od nepaměti provozoval Tomáš Doug Machalík (moje „nepaměť“ sahá do roku 1997, kdy jsem se stabilně dostal na internet, ale ta konference je ještě starší). Tón informací, jež o Humbuku přicházely, naznačoval, že se jedná o jakousi kultovní studentskou kapelu, která už vlastně ani nefunguje a jen čas od času si zahraje pro sebe a zasvěcené fajnšmekry – absolventy či studenty pražských vysokých škol. Velké haló způsobila například zpráva, že matfyz vydává Humbuku CD. Tenkrát jsem trestuhodně zaspal příležitost a teprve nedávno jsem se odhodlal po mailu oslovit Mirko Rokytu (klávesista, jeden z pilířů Humbuku), zda se ještě nedá jejich deska sehnat. Mirko prolezl školou a kdesi na děkanátu či sekretariátu našel originální kousek, ke kterému mi návdavkem přidal ještě dvě další neoficiální CD.
Ochutnávka z CD:
Dr. Jackyl a Mr. Hyde – Žena ďábel Příběh III. – Braxa
Že je Michal Braxatoris dosti svérázná osobnost, jsem věděl dlouho. Že natočil a vlastním nákladem vydal desku Žena-ďábel, to taky nebyla ve své době novinka, Braxa o sobě dával na internetu docela vědět. Umínil jsem si, že ho odchytím na Zahradě 2000 (za účelem získání zmiňovaného CD), jen jsem měl trochu strach, abych ho v tom lidském mumraji vůbec někde našel. Jak bláhové – toho člověka nešlo minout. Kdo by si nevšiml vysmátého chlapíka, který se motá po festivalu s lyžařským kulichem na hlavě? Pokaždé, když kolem mě proplul, tak jsem dumal, jestli má už vypito, nebo je to pohodářství jeho normální stav. Domlouvání o ceně bylo zábavné, nejprve si vymyslel desetikorunovou slevu, vzápětí se mě místo vrácení za pětistovku snažil přemluvit, ať si koupím radši dva kousky (a bez slevy, aby se to dobře počítalo).
Teď jenom nevím, jestli jsem takový divný pavouk, co v době globálního hudebního trhu schraňuje relativně neznámá cédéčka, nebo jestli jsou na tom stejně i ostatní. Jak se na podobné nesériové výrobky díváte vy?
