Proč nezačít nudným a po všech stránkách nezajímavým popisem počasí panujícího v pátek 30.8.2001 v městě Opavě? Tak tedy: slunečno, horko, prostě krásný vzhled byl na ten boží svět. Cestou do Mohelnice jsem se v autě škodolibě radoval, jak to těm meteorologům zase nevyšlo. Jenže těsně před dějištěm festivalu jsem musel zapnout stěrače. No, a pak s přestávkami pršelo až do velmi časného nedělního rána. Jenže to už jsem se dostal moc daleko.
CO JE TO MOHELNICKÝ DOSTAVNÍK?
Jelikož je začátek školního roku, budu se snažit odpovídat pěkně celou větou. Mohelnický dostavník je akce, kterou mám rád. Pokud bych se uměl vyjadřovat poeticky, napsal bych, že je to festival s vůní podzimních hub. Ale poetiku nechám povolanějším. Mohelnický dostavník má totiž spoustu věcí, které jiné festivaly většinou (nebo vůbec) nemají. Tak třeba: SOUTĚŽ FILMŮ, letos jich bylo pětadvacet plus ten vítězný z loňska. KATOLICKOU MŠI SVATOU – koná se venku na louce, OHŇOSTROJ, TÁBOROVÝ OHEŇ, VOLBA MISS DOSTAVNÍK a letos přibyla třeba i SÉRIE KONTINUÁLNÍCH ŠACHOVÝCH SIMULTÁNEK, a tak dále, a tak podobně.
Ještě bych však měl připomenout zcela jasný „ksicht“ této akce z velké části vytvořený kreslířem Johnkim. Stánky ladící s hledištěm, kytarovou školu Miloše Dvořáčka, textařskou školičku Jirky moravského Brabce, na kterou se vždy těším z celého „mohelničáku“ asi nejvíc a samozřejmě tradiční konec s odbíjením poledne, střelbou a společným zpěvem „no to se ví, zase se sejdem“ a … . Jenže to už jsem zase na konci.
SOUTĚŽ
Tak budu raději pokračovat pěkně od začátku. V pátek od pěti je každoročně počátek soutěže. Každoročně ji nestihnu od začátku. Nejinak tomu bylo i tohoto roku, zato výsledky mě mimořádně potěšily. Cenu poroty dostal CYMBELÍN. Ten taky zazpíval píseň Good food, za niž dostal Mohelnický chechták, tedy „cenu pro nejsrandovnější písničku.“ A aby se to nepletlo, zbytek pobralo ostravské TEMPO DI VLAK. Jmenovitě: Cenu Českého rozhlasu Olomouc a dvě trofeje od diváků: za nejlepší písničku (Kolejí pár) a také cenu nejdůležitější, tedy pro nejlepší skupinu. Pominu zde, že tato ocenění přeji skupině Tempo di vlak za jejich tvorbu, i jako příjemným a slušným lidem. Zaslouží si je však také za svůj přístup k hudbě. Na Dostavníku vystupovali hned pětkrát, tedy asi nejvíce ze všech účastníků, a k jejich hraní u ohně se ještě dostanu.
HLAVNÍ SCÉNA
Čestnou úlohu kapely otevírající Galapřehlídku hostů obstarala Poupata. Mimo jiné to znamenalo, že manželé Troníčkovi přijeli na pódium na koni a zbytek kapely v dostavníku. Tato skupina, tedy alespoň pro mne, patří k Mohelnickému dostavníku naprosto neodmyslitelně. Dokazuje to i prostor, který od Aligátora (šéfa festivalu) dostávají. Být úvodní kapelou galapřehlídky totiž znamená hrát v době, kdy „nejedou“ ostatní pódia a všichni posluchači jsou soustředěni na hlavní scéně. Podobnou koncentraci návštěvníků zaznamenává i závěrečný koncert celé přehlídky. Tuto roli zastávala Poupata v loňském roce. Nutno dodat, že naprosto zaslouženě.
No, a aby nebylo té chvály málo, budu se ještě jednou „rozplývat“. Jablkoň totiž předvedl koncert, z kterého jsem byl, s prominutím, na větvi. Nejen, že to byl nejlepší koncert, který jsem od této skupiny viděl, ale byl to asi i můj největší zážitek letošní sezóny. Jablkoň nastoupil ve třech, jmenovitě Michal Němec, Martin Carvan a (bez záruky) Johny Jůdl, tedy v sestavě bez bicích nástrojů. To, co převádí frontman kapely na pódiu, se hned tak nevidí. Jednotlivé skladby uvádí s humorem přesně se trefujícím do mého vkusu (text písně Velmi nesmělá, je prý autobiografický. Prostě nedávno se to prý M. Němcovi opravdu stalo), dětské veršíky v písni Říkadla (enyky, benyky kliky bé…) dramaticky deklamuje se smrtelně vážným výrazem, jako by to byla ta nejdůležitější pravda, jaká kdy z pódia zazněla. Jeden z nástrojů byl uvedený jako bimbas, což se prý anglicky čte bambus… Jenže pódiová komika, jak ji Michal Němec dokonale předvedl, je psaným slovem asi nepopsatelná, to bohužel. Ovšem, když k tomu ještě připočtete tu hudbu… Schválně, tipněte si, co asi poslouchám při psaní tohoto článku. (Správnou odpověď naleznete na konci článku.) S jedním tvrzením hlavní postavy Jablkoně, však nemohu bezvýhradně souhlasit. Dle mého názoru není úplně jisté, že se skladba Baba aga stane velmi populární u trampských ohňů. I když, nemáte někdo akordy?
RADOSTI DROBNÉ, ALE PODSTATNÉ
Do této skupiny bych zařadil třeba vystoupení skupiny Lidee noire, se kterou jsem se dlouhou dobu kupodivu míjel. Její páteční vystoupení na druhé scéně jsem sledoval společně s textařkou Alenou Kučerovou, řečenou AlíK a ač jsme se vzájemně doplňovali v pochvalném hodnocení probíhající produkce, já si dopřál další deci medoviny, zatímco ona si běžela koupit jejich desku. Zpětně si uvědomuji, že touto skutečností nastavila skupina Lidee noire kruté zrcadlo mé povaze. Nemám jí to však za zlé a upřímně se těším, až ji budu mít možnost znovu slyšet.
Nerad bych opomněl kapelu, která se mi z přítomných folkrocků líbila suverénně nejvíce. O žádné překvapení se však nejedná. Kvality Jarretu jsou všeobecně známé.
Do této kapitoly bych rád zařadil i lidsky milé (jaké taky jiné, že) setkání s Belmondem a Bublinou, s příjemnými lidmi, které jsem doposud neznal. Jenže to Vás asi vůbec nezajímá a tak přejdu do kapitoly další, pojmenované:
TÁBOROVÝ OHEŇ
Letos ho poprvé pořádala T.O. Žlutý kvítek, tedy parta lidí kolem Mirka Zajace Dudy a již zmiňované kapely, která si z letošního dostavníku odvezla nejvíce cen. (Dávat složité kvízy, nelítostně zkoumající pozornost čtenářů, je mou vášní.) A bylo to poznat. Počet posluchačů shromážděných u ohně se oproti loňsku několikanásobně zvýšil.
Opět potěšila Poupata. Tato již opravdu „prvoligová“ kapela si přišla k ohni zahrát a lidem se to moc líbilo. Do výčtu skupin starajících se o hudební doprovod této akce e nutno přidat ještě BG styl a samozřejmě Tempo di vlak, s nimiž si zahrál i Šaolín ze skupiny Magison. Posledně jmenovaná kapela hrála svůj první blok přibližně pětačtyřicet minut od osmé hodiny večerní. Její druhé hraní se pak konalo (pozor, nejedná se o překlep) přibližně od 23.00 do páté ranní. To vše bez zpěvníků a kupodivu i bez následného internování na jednotce intenzívní péče.
MOHELNICKÁ NEDĚLE
– začíná mší o půl osmé ráno. Již z předchozí kapitoly pozorný čtenář vytuší, že jsem v tuto dobu vesele spal hlubokým spánkem spravedlivých, a tak zde dám slovo své ženě Míše: „Bylo to moc pěkné“, řekla. Naprosto vyčerpávající hodnocení! Dokonalé zhodnocení několika slovy máme asi v rodině.
Scéna Rádia Proglas, je už tradičně jednou z ozdob festivalu. Předloni jsem si vychutnal báječný koncert Hradišťanu, loni představil divákům dramaturg této scény Milan Tesař například Slávka Klecandra a letos Sestry Steinovy, Hrozen, Bezefšeho a Jablkoň. „Steinovky“, které tuto scénu zahajovaly, jsem si šel poslechnout i na Duhovou scénu (konečně se mi podařilo vyjmenovat všechna tři stálá mohelnická pódia, uf) a byla to paráda. Těšme se na jejich nové album, které by mělo na podzim vyjít u Indies. Musím však vyjádřit i ještě jeden pocit, který z těchto dvou charismatických zástupkyň slabšího pohlaví (a hlavně písní jimi zpívaných) mám. Pokud by se po nějakém převratu dostaly k moci ženy ovlivněné jejich texty, bylo by pro nás muže možná lepší zvolit rychlou emigraci. A nebo si společně se Sestrami Steinovými zpívat o té divoké dívce, která: „Když jim (mládencům) hroby kopala, zpívala si tralala, tralala.“ Přemýšlím, jak nazvat je i jejich tvorbu jedním slovem. Hodilo by se „fascinující“?
Mohelnická neděle však byla taky trochu smutná. Proslýchalo se, že diváků bylo nejen mnohem méně, než třeba loni, ale i hluboko pod účast nutnou k tomu, aby festival neskončil prodělkem. (Předpovědi meteorologů na víkend byly opravdu katastrofální.) Povzbuzení Aligátorovi bylo slyšet nejen z úst moderátorů, ale třeba i od skupiny Nezmaři, která společně s vzácným hostem Miki Ryvolou festival uzavírala. Pokud by, nechci tomu vůbec věřit, dojel dostavník ke svému cíli, byla by to bez nadsázky obrovská škoda. Je to festival nejen s ucelenou výtvarnou koncepcí, ale i s promyšlenou dramaturgií. Ne nějakou ryze trampskou, to vůbec ne, ale spíše bych řekl trošičku akustičtější. Je to prostě přehlídka hudby FCT s mírnými přesahy spíše folklórnějšími, než kamsi do hájemství rockových hvězd. A to by asi mnoha lidem velmi scházelo. Jsem mezi nimi.
* správně odpověděli ti čtenáři, kteří se domnívali, že jsem při psaní tohoto článku poslouchal Českomoravskou hudební společnost.
